Život nevymyslíš

Když se narodíme, máme od ostatních docela slušně nalajnovaný život. Dřív než se rozkoukáme, už jdeme do školky, do školy, do práce a pak už se lze těšit jen na prázdniny v důchodu. Kam ovšem dojdeme mnohdy dosti použití a omšelí.



Když jsem se z toho před lety chtěla vymanit, najednou jsem nevěděla, co dělat a uviděla jsem ve své představě před sebou úplné prázdno. Nic. Zahrabat se v nějaké kanceláři, nebo objet svět. A všechny varianty mezi tím. Netušila jsem. Ale vydala jsem se na cestu, která mě táhla. První krok. Druhý. Třetí. A cesta se postupně začala odkrývat. Dokonce do sebe nebývale zapadala a naplňovala mě radostí. To bych fakt nevymyslela, i kdybych se sebevíc snažila. Příběhy a setkání, která mi začaly chodit do cesty, byly někdy tak neuvěřitelné, že jsem jim fakt nemohla uvěřit. A přesto se to dělo.


A tak jsem se naučila, že vědět všechno přesně předem není zdaleka tak plné a zajímavé. Že nám to hlava neustále bude chtít vnutit. Vymysli to. Naplánuj. Nic nedělej, dokud to nemáš do posledního detailu. Jako jsem to měla celý život. Vše bylo naplánované a toho prostoru, který byl „nenaplánovaný a volný“ bylo čím dál méně.


Čím dál víc si uvědomuju, jak mi vlastně plánování fakt nefunguje. Naopak. Baví mě dělat ty postupné kroky. Nevidím dál, než za první horizont. Někdy fakt vidím jen malý krůček vpřed a dál nic. Navíc ne vždy jsou krůčky logické a hlava by mi to snadno vymluvila. Vždy vymyslí dostatek pádných a opodstatněných důvodů, proč nemůžu následovat své srdce. Ale už to mám osahané a vím, že můžu důvěřovat. Prostě jít do neznáma někdy si tohle také připomínat.


Uvědomila, jak často chápu věci až zpětně. Určitý krok zkrátka pochopím, až udělám deset nebo padesát nebo tisíce dalších. A díky tomu jsem často překvapená. Protože překvapení opravdu naplánovat nelze.


Neuměla jsem si nikdy určitě představit ani bych si nenaplánovala, že potkám Honzu. Vdám se za muže s jednou nohou. Že budu vdovou v 28 letech. Neuměla jsem si představit, že zemře. Když zemřel, neuměla jsem si představit, co bude dál. Měla před sebou prázdno a byla těhotná. Neuměla jsem si představit, že život pokračuje a zítra zase vyjde slunce. Musela jsem se na chvíli uplně zastavit a dodat si odvahy, že to zvládnu. Viděla jsem jen o krůček dál a víc ani prd. Neměla jsem vlastně v životě jinou možnost, než životu důvěřovat. Odevzdat se. Dělat jednotlivé kroky tak, jak je cítím a tak jít. A nevymyslela bych tak nádherný život a příběh, který žiju. A který se mi postupně pod nohama skládá dál. Už bych ani nechtěla vědět, co mě čeká. Protože to zjistím, až k tomu přijdu. A vím, že budu připravená na nové výzvy nebo upřímně překvapená a radostná z toho, co jsem našla.


Nelča


PS: Jako bonus toho všeho je poznání, že ač se někdy jeví věci sebešíleněji, vždy -

slovy v ž d y - z nich vede cesta ven. I proto si neumím představit, že by někdy něco mohlo nejít. Všechno je možné. Vždycky. Pa

35 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše