Vidíme špičku ledovce. Ale reagujeme na celý i s kusem pod vodou. Víte proč?

V prosinci o zimním slunovratu jsem psala takový vánoční příběh, který nebyl o Vánocích. Byl to příběh, který píše někdo-já z budoucnosti o této naší době. O tom, že se z myslí vystrašených lidí zrodila bytost – Xavier. Proč a jak to celé bylo tady a dále jen malý úryvek:


„… A tak Xavier zabydloval se na Zemi. Sílil s každou negativní myšlenkou a obcházel člověka jednoho po druhém. Dokud Xavier neexistoval, byl tu jen strach. Strach v myslích lidí, který se jen velmi pomalu přetvářel v realitu. Byl velmi shovívavý a pro člověka poměrně děsivý. Dával všem potřebný čas a příležitost k tomu, aby se jeho nejniternější strachy nestaly skutečností. Jenže to nebylo pro člověka dostatečným motorem.


Xavier byl nekompromisní. Po tom, co začal putovat po krajině zalité světlem Betlémské hvězdy, začaly se děsivé myšlenky a strachy zhmotňovat prakticky na počkání. Doba byla taková. Bylo zapotřebí, aby lidé uvěřili sami v sebe. A to velmi rychle. Xavier dokázal udeřit rychle a rázně. A stejně rychle dokázal ze života zmizet, pokud mu nebyla dána příležitost…“



Příběh jsem vlastně psala o své zkušenosti. Od doby, co zemřel Honza, jsem se ponořila do svých hlubin nesčetněkrát. Vyplakávala jsem zdánlivě nekonečné bolesti a rozuzlovávala kličky, které jsem si sama upletla a které bránily mému plnému projevení života.


V prosinci jsem si prošla peklíčkem, bylo to něco nového. Trvalo zhruba týden, ale byl to týden regulérních depresí. Měla jsem za sebou už hodně velkých témat a cítila se v životě velmi dobře, ale stále jsem si v něčem nebyla schopna věřit. Jak dnes píšu ve článcích o tom, že mi chodí odpovědi na všechny otázky, které si kladu tak, abych je pochopila a dokázala žít, tak dřív chodily také, ale já jim nevěřila. Bylo mi z té nedůvěry už úplně blbě! V tom prosinci se ale stalo to, že ke mně přišel jakoby Xavier z příběhu (který jsem psala hned po téhle své zkušenosti). A já si prožila natvrdo absolutní nedůvěru v sebe sama. Nevěříš si? Tak si to zažij naplno! Připadala jsem si na nic, že nemám žádnou hodnotu. Chodily ke mně myšlenky, že jsem parazit a že tu nemám co dělat. Jsem k ničemu. Končím. Byla jsem tím nejhorším, co lze na Zemi potkat.


Jednoho dne mi ale díky synu Honzíkovi došlo, jaká je to hovadina si nevěřit. Odrazila jsem se ze dna a postupně došla do bodu dnes. Nebylo to hned skvělé. Ale získala jsem sílu na to, abych byla schopna v další pochyby nevěřit a ustát to. Byla to skutečná třešnička na dortu celých let předešlých. Taková maturita.


V lednu jsem lehla na několik týdnů do postele s velkou únavou, tvářilo se to jako viróza. A tak jsem prostě odpočívala a rozjímala o životě. Nedivím se své únavě, po tom všem.


A pak jsem se zvedla a věci jako by se vyjasnily. Zapadlo do sebe veliké množství indicií a dílků mého dřívějšího poznání. Jako by se scuklo mé poznání získané během života do jednoho a já začala chápat, jak to tady na té Zemi je. Poslední týdny je můj svět o tolik jiný. Cítím neskutečnou svobodu. Radost. Napojení. A to jsem se výborně cítila už dřív. Je to obrovská úleva. Jako když skutečně dospějete. Víte a nepochybujete. A je radost dál objevovat. Energie proudí.


A proč to píšu? Ráda pozoruju. A když tak pozoruji to dění a komentáře na FB, lidi jak se dohadují. Napadají se a mají strachy. Připadá mi, že Xavier, je ten, kdo nás zkouší (přeneseně). Je tu takový tlak. A ten sílí. Je to, jako když postupně vymačkáváte zubní pastu jemným tlakem. A na konci ji buď necháte trošku plnou a vyhodíte, protože nebudete chtít přitlačit, nebo tlak zvýšíte, pokroutíte a pomačkáte a vymáčknete z ní i to poslední z rohu tuby.


Jsme nyní pod tlakem a z každého, lezou nezpracované bolesti. Strachy. Takové, na které nás život stále upozorňoval, ale my je nechtěli vidět. Bolelo by to a bylo to hnusný a smradlavý. Bylo lepší být tak jako na povrchu. Jenže s tím tlakem nynějším to leze ven samo chtě nechtě. Je to očividné.


To, jaké máme myšlenky, takové máme uvnitř sebe obrazy. A to tvoří náš svět. Pokud někdo má neustálý strach o život a že tu lidi umírají, tak jeho mysl se zaměří jen na to a nic jiného neuvidí. Pokud má někdo strach o život a bojí se nemoci a vadí mu, že někdo nenosí pořádně či vůbec nasazenou roušku nebo respirátor, bude to vidět všude a bude doslova běsný a schopný neúměrně ublížit, aby „přežil“. A tak dále. Jenže to by tu za chvíli byla hromada opravdu vyšinutých lidí.


Ten strach, který lidé cítí a reakce nepřiměřené jsou tu proto, že vidí kousek něčeho vědomě a velký kus je už rozrostlý v podvědomí a tam si bují a žije. Znáte tu špičku ledovce? My vidíme ledovec nad vodou, ale reagujeme nevědomě na celý i s tím kusem pod vodou. To „nejlepší“ je, že jsme si sami ten ledovec vytvořili a nevíme to. A nejvíc nejlepší je, že jen my sami ho můžeme rozpustit.


Je tu řešení! Je prostě potřeba začít na tom pracovat. Rozpoznávat v sobě vzorce, které nám tak byly vštěpovány jako pravda. Rozpoznávat to v situacích a postupně zvědomovat. Dovolit si padat na dno. Cítit tu bolest. Vyventilovat konečně ty potlačované emoce. Vybrečet to. Vykřičet to (ne na někoho, kdo to ve vás vzbuzuje, ale o samotě, v lese…). A současně s tím chtít vidět pravdu kolem sebe. Toužit po poznání reality kolem nás.


Něco mi vadí? Dráždí? Mám strach? Fajn, odkud to mám a proč? Ptejte se sami sebe. Je potřeba sami se sebou mluvit. Jste sami sobě tím nejlepší terapeutem. (Já to dělám pořád) V klidu. Mluvte, vyprávějte sobě nebo nějaké imaginární osobě, jak se cítíte, proč se bojíte, svůj příběh, co ve vás situace vyvolávají a dostanete se k tomu. Najednou to řeknete. Pochopíte. Nebo zjistíte, že to ale je hloupost. Že toho jste se báli jako malí. Jenže teď jsme dospělí a za sebe zodpovědní a už tenhle strach není váš. Rozpustí se. Můj tip. Příroda nás přirozeně vede k rovnováze, věci v tom nejpřirozenějším prostředí dávají lépe smysl, ozkoušeno a na sobě potvrzeno. Povídejte si tam. Dozvíte se vše. Dílky zapadnou.


Samozřejmě nelze přehlédnout, co se tu děje kolem nás. S posledním utahováním svobody jsem cítila v sobě tlak a přišla mi slova: Nevidíš to celé!


A to je úleva. My vážně nikdo nejsme schopni vidět vše jako celek. Nic nemá jen jednu stranu, ale jen jedna je tu stále předkládána. Je ideální doba, se do toho ponořit. A osvobodit se uvnitř.


Lidé chtějí často bojovat, demonstrovat, defenestrovat a podobně. Cítím, že boje už tu bylo dost. Lidé chtějí bojovat venku, přitom ten největší boj se odehrává uvnitř každého člověka.


Jakkoliv se ten vnější boj zdá jednodušší, tak ale nakonec není.


Buď budu bojovat venku celý život, protože uvnitř sebe budu mít totální nepokoj. Bude to nekonečné, až mě to nakonec uplně zničí.

Nebo se kousnu a pár měsíců (jde to teď rychle) budu na sobě fakt makat. Cesty jsou a každý si najde. I třeba s pomocí někoho, kdo už si tím prošel. Pracovat na sobě a zvědomovat si ty největší bolesti a traumata. A dojít klidu. Nastolit vnitřní mír. A pak můžu dolaďovat a objevovat své dary. Dojít poznání. A začít konečně prospívat světu.


Protože přilívání vlastního strachu a stresu a osočování do celé té polívky, která se tu nyní vaří, mi přijde prostě k ničemu. Jsme zvyklí ukazovat na ostatní. Ale náš stav mysli je prostě náš.


A zároveň… buďme k sobě laskaví. Laskaví. Každý si prožívá své. Z každého pod tlakem leze něco jiného. Pochopme se. Je dobré i přijmout, že někdo prostě vidět nic nechce. Není třeba se hádat. Lidé se teď dohadují i v rodinách a mezi přáteli. Je vhodné zbavit se dobře uschovaných obav. Zase se společně vídat. Smát. Objímat. Vidět si do obličeje. Jíst zdravé jídlo. Dýchat čistý vzduch. Pít čistou vodu. Dobře spát. A vnímat Zemi. A dle jejích principů tvořit náš život dál.


Jsem naivní? Ne. S partou lidí, kteří se nebojí a nedají se manipulovat, zkrátka nikdo nehne. S partou lidí, kteří jsou v permanentním strachu, si můžete hrát jakkoliv. To už jsme tu také zažili.


Představte si ten pocit. Že se ráno probudíte a víte, že všechno, je v pořádku a není čeho se bát. Děkuji za každého, kdo otevřel své krásné oči a laskavé srdce. Fandím nám moc!


Pa, Nelča

117 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše