• Nelča

Vánoční příběh, který není o Vánocích vol. 2

Možná už jste ji někdy zahlédli. Malá dívenka bosky kráčející krajinou. Světlé vlnité vlásky, jasně modré oči, trošku špičatý nosík a ta nejmenší ouška ze všech děvčat jejího věku. Na zádech nese svou oblíbenou malou modrou kytarku, na kterou když hraje, zvuk se nese z květu na květ jako včelky. Po stéblech trav, odráží se od skal, proplouvá mezi jehličím a hladí listy stromů. Její zpěv je tak jemný a milý a uklidní vás, i kdyby vámi zrovna cloumal amok.


Narodila se v neděli při východu slunce v době novoluní. Jako by na sebe podobu vycházejícího slunce vzala, neboť kamkoliv přijde, každý se za ní otočí. Nejde si jí nevšimnout. Ona sama si častokrát tajně přeje, aby prošla bez povšimnutí, ale ač umí být tichá a klidná jako hladina jezera v bezvětří, vždy cítí, že ji její okolí postřehlo. Luna jí přidala na citlivosti, a tak cítí vše, co se kolem ní šustne i konečky vlasů. A v životě ji provází veliké štěstí. Že by štěstí nedělňátek?


Ráda se obléká do bílých sukýnek a bílých halenek. Do vlasů si někdy připíná její oblíbený fialový šátek, aby vypadaly delší. A pak tancuje, dokud jí síly stačí.


Děvčátku dali rodiče jméno Luna právě podle toho, že se narodila při novoluní. Ale protože je ještě malá, nikdo jí neřekne jinak, než Lunka.


Jsou to zrovna dnes tři roky, co se stala zvláštní věc. Její tatínek se tehdy domů nevrátil. A nevrátil se ani další den ani ten další. Maminka řekla Lunce, že musel odjet hodně daleko. A tak dívenka čekala a čekala. Myslela na tatínka každý den. Každý jeden den, když šla spát, přemýšlela, jak daleko asi tatínek už musí být. Představovala si ho, jak na ni mává z jedoucího vlaku. V její představě stále jel a jel a čím cítila, že byl dál, tím více jí trápilo, že se s ní nikdy nerozloučil. Prostě jednoho dne odešel a už se nevrátil. Jak to mohl udělat? Vždyť ji měl vždycky tak rád. Vždycky to říkal a ona cítila, že to tak skutečně bylo.


Lunka se od té doby ráda schovává ve svém světě fantazie. Má tam všechno, co potřebuje. Už nepotřebuje ten okolní, ve kterém chybí tatínek. Může si v něm vytvořit cokoliv. Navíc je oproti tomu světu venku kouzelný. Lidé se tam mají rádi a pomáhají si. Neodsuzují jeden druhého, když někdo udělá chybu. Naopak se společně radují, když si dotyčný uvědomí, jak to příště může udělat jinak. Těší se z každého nového rána a tak jim jde všechna práce od ruky a rádi se radují, smějí, hrají si se životem nebo jen tak odpočívají v objetí s přírodou. Žijí s přírodou v souladu i souzvuku. Neruší ji. Neničí ji. Cokoliv tvoří, je pro zemi i je samotné prospěšné. A místo aut mají koně. To na tom Lunku baví asi nejvíc, protože koně miluje. Ve skutečném světě bydlí na sídlišti v šedém paneláku, a ona si často představuje, jak se stěhují do domečku u lesa, kde může mít svého koníka. Někdy černého, jindy ryšavého, příště hnědého s dlouhou černou hřívou. Jak se jí zrovna chce.


Za ty tři roky se Lunka hodně uzavřela světu venku. Bylo pro ni čím dál těžší snášet samotu. Dodnes ji bolí srdíčko i celá hruď, když myslí na tatínka. Má ho stále ráda, ale někdy se zlobí, že ji opustil a jen co se vztek vyčerpá, přijde na ní lítost, že taťka neví, jak za tu dobu vyrostla a co se všechno naučila.


„Lunko, vstávej, dnes jdeš poprvé do školy,“ slyší dívenka hlas maminky, který ji budí ze snu. Zrovna česala svému koníkovi hřívu. Jenže dnes jde poprvé do školy.

Vyskočí z postele a utíká se připravit. Na židli má přehozenou novou sukýnku, kterou jí maminka ušila a oblíbené tričko s volánkem. Do vlásků si nacvaká nekonečno sponek, aby jí její neposedné vlásky nepadaly do očí, a vyrazí s maminkou do školy.


Je tam plno dětí. Nezná nikoho. Rozhlíží se a měří si děti kolem sebe pohledem. Kdo má v očích to podobné, co ona? S kým si bude rozumět?

„A kde je tvůj tatínek?“ Ptá se paní učitelka dívky.

„Zemřel,“ zazní z maminčiných úst dřív, než se Lunka vůbec stihne k odpovědi nadechnout.


Lunka stojí jako opařená. Tak tatínek zemřel? On už se vážně nikdy nevrátí? Celý svět se roztáčí dokola tak rychle, až se hroutí a je z něj jen malá hromádka. Maminka mi přeci říkala, že musel odjet! Z očí se jí chtějí kulit slzičky, ale rozhodne se, že na sobě nedá nic znát.

Tak jo. Jsem opuštěná. A musím to zvládnout. Musím a musím. Nechci si pamatovat nic jiného, než že všechno musím zvládnout sama.


A tak Lunka roste každý den dál. Svou novou pravdu si tak moc vštípila do paměti, že už se jí po tatínkovi nestýská. Lidé kolem jí mají rádi. Je to hodná, skromná a milá dívka. Navíc je velmi chytrá a bystrá, takže se těší oblibě všech učitelů ve škole. Jen mezi děti stále nemůže zapadnout. Občas se s někým skamarádí, ale nakonec je jí přeci jen nejlépe samotné. Ve svém kouzelném světě je doma. A ten okolní svět je pořád, i když se někdy snaží sebevíc, trošku cizí.


Chodívá ráda do přírody. Vždy si přes rameno na záda přehodí kytaru a vyrazí na její oblíbené místo na stolové hoře za městem. Tam se cítí jako ve svém světě. Většinou nikoho nepotká, protože lidí sem chodí málo. Navíc ona zná cestu nitrem hory, skrz stromy a keře dokáže proklouznout, aniž by se poškrábala. Sleduje cestičky zvěře a ví, kde která zvířátka bydlí. A ona už ji znají a neplaší se, když jde Lunka kolem.



Potom sedává u paty silného starého stromu. Je u něj místečko přesně takové, jaké se hodí pro takovou dívku. Vešlo by se tam ve skutečnosti mnoho dětí, ale ona sem zatím nikdy nikoho nevzala. Sedí tu a hraje na kytaru a zpívá. Ptáci se k ní rádi přidávají. Je tu v souladu a souzvuku se vším, co ji obklopuje. A její srdíčko se tetelí blahem. Vůbec není tak stažené, jako jindy. Učí se mu naslouchat a už pochopila, že ji vždycky dovede tam, kam potřebuje. Vždyť ji kdysi dovedlo právě i k tomuhle stromu, se kterým cítí, že jsou přátelé a v duchu si spolu povídají.

„To mám ale štěstí,“ říká si ráda pro sebe.


Jednoho dne se však stane něco nečekaného. Je zrovna jarní den, jeden z prvních teplých, a ona bosky kráčí po louce k remízku, kde je její oblíbený strom. Ale srdíčko jí najednou řekne: „Zahni doprava a jdi dál po louce.“

Už ten hlásek uvnitř sebe zná a důvěřuje mu. Sice si tím dost zajde, ale už pochopila, že hlásek srdce často říká věci, které se zdají být podivné, ale nakonec jsou to ty nejlepší rady a vždy se vyplatí jim naslouchat.

Našlapuje opatrně měkkou jarně zelenou trávou dál. Soustředí se jen na své kroky a hlas jejího srdce, když zaslechne podivný zvuk. Vzhlédne jeho směrem a uvidí chlapce. Vypadá, že je malinko starší a větší než ona. Působí tajemně. Má tmavé vlasy, které mu jistě česal vítr. A ještě tmavší oči. A něco drží v ruce. Nějaký klacík asi.


Dívají se na sebe. Ani jeden z nich nečekal, že zrovna tady někoho potká. Lunka se už už chce otočit zpět, ale srdíčko jí nepouští. Jak to? Nemám mít strach? Dokonce se ani nestahuje, i když ona by to možná tak chtěla. A tak zůstává stát a dál důvěřuje svému srdci.

Chlapec jí vykročí vstříc. Jako by tušil, že má jít opatrně, dojde až k ní. Je blízko a je tak jiný než ona. Těžko byste hledali děti, které jsou větším kontrastem jeden druhému, než tihle dva.


Lunka si ho prohlíží, možná se i trošku ještě bojí. A pak si dodá odvahy a pohlédne mu zpříma do očí. On už ty její našel, a tak stojí a dívají se na sebe. Je to vůbec možné? V očích má něco tak podobného tomu, co je v těch jejích, že nemůže odtrhnout zrak. Jako by se dívala do zrcadla na sebe. Pocítí úlevu. Oba se na sebe zlehka usmějí. A Lunka se rozhodne, že dnes srdíčko zavírat určitě nebude. Po její hrudi se rozlévá příjemné teplo a cítí na těle jemné chvění.

„Co to máš v ruce?“ Odváží se první narušit ticho mezi nimi. Chlapec se podívá do své levé ruky a zvedne ji směrem ke zvědavé dívence.

„To je flétnička. Nosím ji s sebou všude a rád na ní hraju tam na druhé straně hory na skalách, kam nikdo nechodí,“ odpoví chlapec a hlavou pokyne směrem k místu, o kterém mluví, i když odtud není vidět. A pak se zkoumavě zadívá na popruh, který má dívka přes rameno. Ona jako by mu rozuměla beze slov, sáhne po své malé modré kytarce, která je schovaná za zády a přetáhne ji dopředu.


„Moje kytara. Nosím ji ráda ven. Chodím s ní zpívat k jednomu starému stromu, který roste támhletím směrem,“ vysvětluje Lunka a otočí bradičku k jejímu oblíbenému místečku schovanému v hustém remízku. Vlasy ji spadnou trochu do očí, ale vítr jí je zase vrátí zpět tak, aby na chlapce dobře viděla.

„Když budeš chtít, ráda ti můj strom někdy ukážu. Je to veliký starý platan. Je nádherný. Když si dělám svačinu, používám jeho opadané plátky kůry jako talířky. Teď ale roste asi jen divoká pažitka. Dal by sis?“

„Moc rád! Nikdy jsem ji neochutnal. Ale zkusím to,“ přitaká chlapec.

„Jmenuju se Damián. A jak ty?“

„Mně říkají Lunka.“


A tak se Lunka a Damián seznámili. Od té doby spolu tráví mnoho času. Scházejí se na jejich hoře. Nikdo ve skutečnosti o jejich přátelství neví, ale je jim spolu tak dobře, že si Lunka často klade otázku, zda Damián a hora a vítr a vše, co prožívají, není ve snu nebo v jejím světě fantazie. Jenže není.


„Když hraju a zpívám, vždy na mě vykoukne sluníčko, i kdyby byl sebezataženější den. A já tak poznám, že je všechno v pořádku,“ vypráví dívka jednoho pozdního odpoledne na hoře.

„A já zase když pískám na flétnu, vždy se alespoň jemně rozfouká vítr a nese tóny dál a já vím, že mě příroda přijímá,“ vypráví chlapec.

„Maminka říká, že jsem se narodil za větrného dne,“ dodává ještě.


A tak společně zažívají to nejkrásnější léto. Někdy se vydají k platanu, jindy na skály, ale často je jejich srdce společně zavedou na místo zcela jiné a nové. Objevují spolu to, co sami zvlášť nikdy neobjevili. Poznávají jeden druhého víc a víc a zjišťují, že tím vlastně znají stále lépe každý sebe zvlášť. Oba otevírají svá srdíčka a jejich společný svět je takový, jaký si vždy přáli. Rádi poslouchají píseň toho druhého a pozorují, jak příroda na jejich tóny reaguje. Je to, jako když si zapnete film. Ve filmu často vidíme pěkné obrázky, které doprovází líbivá hudba. Ale oni to umí opačně. Podle toho, jak hrají, mění se příroda kolem.

„Já mám takové štěstí,“ říká si Lunka často a ráda.


Čas se už přehoupnul o kus dál, Země obkroužila na své pouti kolem Slunce další kus cesty a byl zrovna čas podzimní rovnodennosti, když oba po dlouhé a náročné cestě nalezli nové krásné místo vprostřed hory. „Jak to, že jsem tohle místo nikdy nenašla,“ diví se dívenka kroutíc hlavou.

„Protože jsi šla sama,“ odpovídá jí její kamarád.

Je tu březový háj, kousek dál začíná smíšený les. Ve vzduchu je už cítit podzim a první lístky začínají měnit svou barvu. Je dobře, že se cestou zahřáli, už přituhuje.

Lunka s Damiánem sedí v měkké trávě, když jim oběma vpluje do mysli stejná myšlenka. Už to poznají. Často si povídají beze slov.

A tak Damián začne hrát novou píseň na flétničku a Lunka se k němu svým hlasem nakonec i s kytarou přidává. Každý umí hrát na svůj nástroj nádhernou melodii. Ale když je spojí dohromady, vytvoří něco výjimečného. Pozorují přírodu kolem. Ze zataženého nebe vykoukne sluníčko. Vítr nese melodii dál a dál a z mraků tam, kam písnička doléhá, začíná pršet.

Oba se na chvilinku zarazí příjemným překvapením, písničku zpomalí, ale pokračují. Nechávají se unášet společným světem, když se před nimi objeví duha. Hrají tak dlouho, dokud jim nezačíná být chladno na prstíky.

„Damiáne, víš, já jsem vždycky měla v srdíčku schovaný takový svůj hezký svět, který nikdo neznal. Byla jsem tam sama. A teď s Tebou jako by ten svět byl všude kolem nás,“ začne Lunka vyprávět svým jemným hláskem.

„Měl jsem to podobné. Jsem moc rád, že máme svůj svět společný. A teď už i naší písničku,“ přitakává Damián.

Kdyby se tak rychle nepřiblížil večer a oba nemuseli zpět domů, možná by tu spolu zůstali u ohýnku až do rána.



Další den se Lunka probudí a cítí, že je něco jinak. Jako by jí něco chybělo, ale neví co. Vstává se špatnou náladou, to už se jí dlouho nepřihodilo. A protože dnes nemusí do školy, vydává se hned po snídani na procházku. Venku je mrazivo, a tak dnes nebere s sebou svojí kytaru. Beztak by si na ní nemohla zahrát. Raději si dá do batůžku teplý citrónový čaj s medem a těší se, jak si s Damiánem dají spolu. Jistě jí zase bude líp. Vždycky se našli. Vždycky je jejich srdce k sobě zavedla. Nemuseli se ani domlouvat. Jenže dnes tu její kamarád není a dívka se vrací smutně domů.


Na horu se vrací další den a další den, ale nemůže ho nikde najít. To není možné. Kam se ztratil? Přeci by neodešel, aniž by se rozloučil. Lunka cítí, jak se její srdíčko stahuje. Zná ten pocit, ale už si ani nepamatuje odkud. Zase jí srdíčko bolí a s ním celá hruď. Nic není jako dřív. Ani hora. Všechna místa, která spolu nalezli, vypadají bez Damiána nějak smutně. Vůbec nejsou tak krásná a kouzelná, jak je znala s ním.


A tak se dívenka vydává k platanu. Je to už dlouho, co se s chlapcem neviděli. Cestou vzpomíná, jak jí připadal tajemný. Jak se ho dokonce na počátku bála, protože vypadá tak jiný. Ale pak pochopila, jak veliké srdce má. Snaží se v duchu si zpívat jejich společnou písničku, ale bez jeho flétny není celá. Přistihne se, že se na něj zlobí, že si klidně odešel bez rozloučení. Ale pak si uvědomí, jak moc ho má ráda. Že přeci on někde stále je. A to jaký je, se jistě nezměnilo. Nikdy jí nechtěl ublížit. Prostě se něco stalo a teď tu není. Může ho mít ráda, ať je kde je. Tohle jí zvedá náladu, a to už přichází ke svému příteli platanu a obejme ho. Potřebovala cítit jeho pevnost, sílu a oporu. Alespoň deset dětí by se muselo spojit, aby tenhle statný strom obejmulo.


„Kamaráde můj, prosím, poraď mi. Co mám dělat, aby byl svět kolem mě zase veselý a můj?“ Ptá se Lunka stromu.

„Milá Lunko, všechno už znáš. Všechno už ses v přírodě naučila. Nemám pro Tebe lepší radu, než že buď dál sama sebou. Zůstaň otevřená. Zakořeň pevně ve svém srdci a vždy ho nechej světu tak trochu napospas. Důvěřuj svému životu a tomu, že Tě srdce vždy povede tam, kam má,“ vypráví tiše strom hláskem, který ona slyší ve své hlavě.

„Nojo, to už vlastně vím. Asi jsem na to zapomněla,“ přiznává dívenka.

„Ano, někdy na něco zapomínáme, abychom později objevili hlubší kouzlo toho, co už jsme věděli,“ uklidňuje Lunku platan a dodává: „Když Tě bude srdce bolet, vzpomeň si na mě. Jsem tu, kořením pevně v zemi. Nemůžu nikam odejít, jen rostu a jsem tak moc sám sebou, že jsem výjimečným a obyčejným zároveň. A vždy ke mně přijdou ti lidé, zvířata a okolnosti, které potřebuji, a je mi dobře. I ty se ke mně vracíš. A když tu nejsi, vím, že pokud to tak bude správně, zase se vrátíš. Jako dnes. Jen buď pevná v tom, kým jsi.“


Lunka už chápe. A nejen to chápe, už to cítí. Ví, co má dělat. Celé jí to najednou krásně zapadá. Ano. Měla obrovské štěstí, že Damiána poznala. Pochopila, že může nechat své srdíčko otevřené. Celý život se jí díky němu změnil, vše do sebe zapadalo. I ostatní lidé se s ní cítili čím dál líp. Byli rádi v její přítomnosti a ona v jejich. Nacházela nové a nové přátele. Zářila čím dál víc. Zjistila, že na světě je mnoho lidí, kteří jsou milí a kterým se může otevřít. Že se vlastně vůbec nemusí před světem zavírat. A teď, poslední dny, vlastně jen zavřela své srdce a všechno zešedlo. Může dál žít. Může dál zůstat otevřená všemu. Kořenit pevně ve svém srdci. Být sama sebou. A nemusí mít strach, protože k ní vždy přijde to, co přesně potřebuje.


Stačí otevřít své srdce. A v tom momentě je vše, po čem toužila v jejím srdci, kolem ní venku. Je to tak snadné. Jen ho otevře a své světlo slunce pustí ven.


Moc bych Vám přála, abyste tuhle dívenku potkali. Možná už ji znáte. Malá dívenka bosky kráčející krajinou. Světlé vlnité vlásky, jasně modré oči, trošku špičatý nosík a ta nejmenší ouška ze všech děvčat jejího věku. Na zádech nese svou oblíbenou malou modrou kytarku, na kterou když hraje, zvuk se nese z květu na květ jako včelky. Po stéblech trav, odráží se od skal, proplouvá mezi jehličím a hladí listy stromů. Její zpěv je tak jemný a milý a uklidní vás, i kdyby vámi zrovna cloumal amok.


Čím více se tahle dívenka otevírá světu, tím více je podobný tomu, o čem vždy snila. A tak není divu, že právě dnes, v čase zimního slunovratu a nejtemnějšího dne v roce, náhle z dálky slyší známou píseň, kterou hrával Damián na svou flétnu. Už na ni skoro zapomněla. Asi aby si připomněla hlubší kouzlo toho, co už dříve znala.

„Já mám takové štěstí,“ řekne si znovu Lunka a vydává se po zvuku tam, kam ji vede její srdce. Nitky a hlavní sdělení tohohle příběhu jsem v sobě nosila už pár dní, avšak až dnes ráno jsem ho vypustila do slov. Sama jsem do poslední chvíle nevěděla, jak se povine a jak dopadne. Je složen z mnoha drobných střípků života i fantazie.


A vol. 2, protože před rokem jsem psala jiný vánoční příběh, který vůbec nebyl o Vánocích. Odkaz na něj ťuknout tady.


Krásný zimní slunovrat..

S láskou

Nelča

329 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše