Už nikdy nemusíme mít strach

Do určitého věku, kolem třiceti let, jsme napojeni na své vyšší Já, na Zdroj, jaksi nevědomě, automaticky. A pak, pokud jsme se to nenaučili vědomě sami, tedy se napojit a umět znovu napojovat, pokud nás něco rozhodí, tak se začneme ztrácet. Umírat zaživa. Naše jiskra v oku jaksi vyhasne…


Když si dokážeme udržet napojení, jsme živí, víme, že jsme v pořádku, že jsme silní dospělí, kteří jsou připraveni na vše, co nám do života přijde. Jsme zodpovědní za svůj život a vše, co se nám děje. A také víme, že vždycky máme vše, co potřebujeme. Hojnost všeho je nám k dispozici, protože nebráníme sami sobě, životní energii ani hojnosti. Láska a otevřené srdce nás vede. Dokážeme se spojit s moudrostí vesmíru, přírody, všeho, co nás obklopuje a chápeme tak mnohem lépe, kdo jsme a dokážeme poodhalovat smysl našeho života. Tohle celé nám samozřejmě nespadne samo do klína, ale víme, že na tom můžeme pracovat.


Když se nedokážeme napojit a udržovat si ho, staneme se obětí všeho. „Naštěstí“ je tu systém, který má jasně daná pravidla, v rámci nichž se můžeme cítit, že je o nás postaráno. Když je průšvih, hodí nám záchranný kruh v podobě dostatečné dávky strachu. Jasně nám řekne, že nevíme nic a jsme takhle malincí a že on se o nás postará a vždycky bude vědět lépe jak na to, než my sami. Je potřeba si vše odpracovat, zasloužit, všechno je potřeba doložit, dokázat.


A když náhodou začneme projevovat sami sebe, je tu dostatečné množství těch, kdo nám to připomenou. Ať se radši uklidníme, usadíme, najdeme si „místo“ a „někoho“ a neblbneme. Hlavně moc nemyslet.



Ani systém nevnímám celý negativně, nakonec my sami každý jeden ho tvoříme. Potřebujeme ho ke svému růstu. Zatím ještě jo, když tu je. Ale já třeba nehodlám hrát hru na strach. Nebo na to, že si něco musím zasloužit. Možná, jako bylo psáno ve včerejším příspěvku, prostě už je tu začátek jeho změny nebo konce. Všichni se bojí o ztrátu moci (ne-moc), o své korýtko, a tak ti, kdo znají jen strach, mohou dávat jen strach. Kdo se má rád a má svoji moc, může dávat zase co má on. Vše se mění, a pokud nám to postaru nefunguje, bude potřeba začít žít jinak. Možná konečně v souladu s přírodou, Zemí a jejími způsobem tvoření. Máme nekonečné množství možností, jak žít. Jen jsme zrovna zvyklí na tohle.


Je velmi těžké udržet si napojení stále a stále. Ale dá se to vylepšovat. Být stále víc vědomý a uvědomovat si, kdy sklouzáváme do něčeho, co nechceme. A čím jsme silnější, tím rychleji, snadněji a na delší dobu se dokážeme v napojení udržet. Vlastně bych si myslela, že tohle stačí. Najít spojení každý sám se sebou. Vše ostatní přijde postupně. Přirozeně.


A zjistíme, že vždy máme všechno. A že už nikdy nemusíme mít strach.


Tohle je můj pohled a nikomu ho nenutím. Nelča

51 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše