To, co nejvíc odkládáme, je...

Vloni v září mi Honzíček řekl: "Maminko, napiš mi k narozeninám knížku!"


Ani vteřinu jsem nepochybovala, že bych to pro něj nedala. Byli jsme zrovna v tu chvíli v Kaunertalu na cestě do kopce (jak jinak v Alpách) a sbírali brusinky a borůvky... úplně to vidím... Do jeho narozenin posledního září jsem napsala alespoň první kapitolku (neučesaná verze tady). A postupem času vzniklo dalších pět. A mnoho krásných ilustrací od Vandy, mojí sestry.



Ač jsem nepochybovala, ruku na srdce, když jsem si měla jít sednout ke psaní, měla jsem pocit, že ještě pověsím prádlo, uvařím si čaj, zazpívám si s kytarou, ještě piano, donesu si deku, vlastně asi půjdu psát jinam než u stolu, tenhle jeden článek je fakt zajímavej a teď jdu do toho...


Nakonec jsem se na to vždy naladila, jakmile začnu psát, tak jsem v tom, fantazie jede na plný výkon a vše se děje v mé hlavě a prsty to jen přenáší do slov. Hotovou kapitolu už znovu nečtu a rovnou zálohuju a zavírám, protože to musím nechat vychladnout. Vše je pak vlastně snadné a je to velká radost!


Díky tomu, že jsem o tomhle mém psaní knížky pro Honzíka začala mluvit a psát, jsem také začala potkávat nové lidi i přátele, kteří by taky tak rádi napsali knížku... Pro své děti, o jejich světě, životě, vizích... četla jsem dokonce několik prvních nebo xtých kapitol jejich knížek. Mám pocit, že jim přišlo, že když tu knížku dám dohromady já, tak oni taky. A to je super. Protože to tak je!


Protože všimli jste si, že to, co je pro nás nejdůležitější, co je největší volání naší duše, to nejvíce odkládáme?



Nemáme čas, protože teď se musí šít, renovovat, pracovat, uklidit, uvařit, udělat něco pro druhé, třetí, desáté, cokoliv... Já to chápu. Ale... Jakože... kdy teda začneme ŽÍT?


Jedna odbočka.. asi to je z mého psaní mezi řádky čitelné, ale já prostě věřím, že jsme tady na Zemi s nějakým vlastním záměrem. Máme něco, co nám jde líp, než ostatním, máme něco, co si potřebujeme zažít, máme něco, co můžeme předat a hlavně máme svou cestu, sny, své volání... Prostě víme, že tohle máme dělat, ale neděláme to, protože... A nebo nevíme přesně, co máme dělat, ale víme, že teď rozhodně neděláme to, co je to ono, a přitom bychom si tak přáli svůj život změnit...


A tak bych chtěla úplně všechny nás, vás povzbudit... Jestli je něco, co nejvíc a nejdýl odkládáte, ale cítíte, že to je pro Vás tak moc důležité, že je to Vaše... Začněte. Stačí první kapitola. Telefonát. První čárka na obraze... Cokoliv. A pak dál a dál. Vytrvale a poctivě.


Mám pocit, že naplnění se cítíme, pokud překračujeme často pomyslné "komfortní zóny".



A zároveň vnímejme, že vše má svůj čas. Od té doby, co píšu blog, se "snažím" napsat knihu... Honzovu (manželovu) a mojí společnou. Mám po něm mnoho textů, které mi zanechal se slovy "Třeba to někdy vydáš, Nelinko," a já se snažila. A nešlo to. Jen útržkovitě, i když o ni mám celkem jasnou představu. Byla jsem na sebe naštvaná, že to nedělám a přitom vím, že mám. Ne pro něj, pro sebe (tedy pro něj taky, samozřejmě). A teď už vím proč. Nebyla ta správná doba. Nebyla jsem na to zralá, neměla jsem to zpracované do té míry, abych to mohla předat. Od Honzovy smrti jsem prošla mnoha zkouškami... neustále jsem se musela stavět na vlastní nohy a věřit si. Věřila jsem si už celkem dost, ale přišla další zkouška, která mě položila, aby mě posílila. A bylo jich dost na to, aby mi to došlo. A teď už v sebe věřím. Od podzimu se toho ve mě hodně změnilo a tolik jsem toho pochopila, i když je to vše tak křehké a zároveň jasné, byl to a je neskutečný fičák - a rozhodně není u konce. Ale teď už můžu psát. Teď jen přeskočit každý večer to prádlo, ty čaje, přesuny, deky, hlazení koček (dobře, kočičky necháme...) a další rozptylovače a sednout a nechat to, ať už to ze mě projede. Děje se to a je to radost. Jen se někdy zapomenu u čtení Honzovy části, ale to beru jako součást psaní, jsem na sebe hodná.


Takže... Dokážeme to, co si přejeme. To, co nejvíc odkládáme, je pro nás nejdůležitější. Nepochybujme o tom. Pokud chcete napsat knihu, pište. Dáte to, protože to uděláte, jak nejlíp umíte. A zároveň... nikdo není dokonalý... takže v klidu. Prostě si to užít! O to jde nejvíc ze všeho. Jít za tím a užít si to :) Z toho, co děláme, je přeci krásné, když čiší radost... ne dokonalost.


A poslední rejpanec ala povzbuzovač...

Představte si, že jste si splnili, co jste chtěli... Jaký je to pocit?

A teď si představte, že to nikdy neuděláte...


Krásné dny přeje

Nelča


PS: dnes 3 zlaté bludišťáky pro toho, kdo to dal až sem, přihlaste se o ně :D



635 zobrazení1 komentář