• Nelča

Sněžník - Sněžka, aneb co hlava a hory dovolí II.

Aktualizace: čvc 26

„Půjdeme zase přes hory?“ ptal se Honzík už vloni po tom, co jsme přešli hory Krušné.


Trasa Sněžník-Sněžka vznikla vlastně jednoduše. Navazuje na tu loňskou cestu a pokračování na Sněžku vymyslel Honzík. Akorát jsem se pokusila ji trošku zkrátit - jít rovnou z Tisé by bylo dost dlouhé. Třeba od Sněžníku, napadlo mě. A až asi dva dny před odjezdem mi došlo, že Sněžník-Sněžka je fakt pěkný nápad. I když stále celkem dlouhý.

Co jsem vůbec netušila, bylo, kolik toho Honzík ujde - vloni se ještě vezl v chariotu. A pak kolik toho ujde tolik dní za sebou. Bylo to naše poprvé a nezbývalo, než to zkusit. Oproti loňsku jsem tedy ani nevytvářela přesný itinerář, kdy kam dojdeme a kde budeme spát. Jen jsem vypsala všechna místa na trase, rozuměj všechny přístřešky, které šlo vyčíst v mapě. A vymyslela předem trasu. To, že jsme ji pak moc nedodrželi a tím pádem i místa na spaní vznikala spíš nahodile, o tom až dál.


Tohle povídání je o tom, jak jsme s mým čtyřletým synem Honzíkem vzali krosnu, do ní oblečení, spacáky, vařič, jídlo, mapy a pár drobností a prostě šli. Prošli jsme České Švýcarsko, Lužické hory, louky Žitavské pánve, Jizerky a Krkonoše. Pokud Vás zajímá, jak to bylo, přeji pěkné čtení...



Den první: Sněžník – Vysoká Lípa (18,5 km pěšky, 1x autostop, 2x loď)

A tak jsme 30. června 2020 ráno zalili zahrádku, dobalili věci, rychle jsem ještě sklidila heřmánek a dala ho sušit. Pomazlit kočky a hurá na výlet.

Honzík je celý natěšený. My oba. Fakt vzrůšo veliký, přesahující všechny meze. V Tisé necháváme ve schránce kamarádce Mice náhradní klíče od našeho bělouše a pádíme ještě kousek dál na Sněžník. Ona nám odtud bělouše později sveze zpět k ní před domeček – Mikuško, děkujeme!

Parkujeme na tamním parkovišti, platíme za to 40 Kč. Dojídáme můj narozeninový dort od mamky (čti - Honzík ho do sebe souká a mně dá kousnout), ještě startovní foto a jde se! 11 hodin dopoledne. Náš dnešní vysněný cíl je dojít do Hřenska. V hlavě maličko ještě dilema, zda půjdeme přes skály nebo projedeme soutěsky. O soutěskách a možnosti projet je lodí jsem se dozvěděla ještě ráno před odjezdem při zběžném pročtení internetu. Necháváme to na pocitu, jen podle rozhodnutí záleží, kde pak přespíme. U skal i v soutěsce je pěkný přístřešek. Do Hřenska jezdí z naší strany Labe jen přívoz v Dolním Žlebu. Těšíme se moc.

Jdeme do kopce, Honzík zaskakuje do každého borůvčí a leze po každém kameni, který potkáme. Což je docela fuška vzhledem k tomu, že kamenů a skal přibývá a během chvíle je to kolem nás samý kámen. Mám radost s ním, jen trošku nevím, jak zvládne poskakovat po kamenech celých 15-20 km, které máme před sebou. Ale má takovou radost, že mu to stejně nejde vymluvit a proč bych mu kazila radost. Maximálně to dnes usteleme jinde, nějak to dopadne.

Když dorazíme na rozhlednu Děčínský Sněžník (723 m. n. m.), Honzík radostně hýká a chce se podívat i nahoru. Odkládám batoh, začíná se docela pronášet. To brzy, říkám si! Je fakt, že ze země ho rovnou na záda nedám, nejlíp se nandavá z vyvýšeného místa, jinak se moc nečapu. Asi něco váží… Na rozhledně fičí, a tak se kochneme jen krátce a zase ťapem dolů. Honzík dává první sváču. Máme za sebou asi 2 km. Po skalách pokračujeme po červené. Honzík nachází první borůvku a má tak velkou radost, že chce najít i druhou pro mě. Z bujně rostoucího borůvčí mu kouká jen hlava. Stále poskakuje po kamenech a chce se podívat na každou vyhlídku, což je prakticky všude a hlásí, že to je prostě parádička jen tak si jít a nic nemuset. Na pátém kilometru dáváme další sváču a já uvažuju, jak daleko asi dojdeme. Představa Sněžky je fakt legrační, ale máme stále tak dobrou náladu, že nám to je fuk. Křížíme silnici a pokračovat máme po zelené turistické na Maxičky. Honzík hlásí, že chce jít po silnici a stopovat. Jednou jsme stopovali v Krušných se sestrou Vandou a moc se mu to líbilo. Mě se moc stopovat nechce, ale nějak to dopadne. Jdeme a dlouho odmítám mávnout na auto, mává na ně sám. Pak si ale říkám, že je to přeci fuk. Nemusíme chodit tolik kilometrů po silnici. Kousek poskočíme autem do Maxiček, ať je jistota, že stihneme přívoz. Jenže už jsme došli skoro na odbočku k nim. Staví nám pán v přepychovém BMV. Honzík šťastně naskakuje do auta a už jedeme. Pán nás prý sveze dál, vykládáme, co jsme zač a kam jdeme a najednou jsme v Děčíně. Povídám, že jsme si nějak zajeli, ale on nás chce dovézt až za přívoz. To se sama sobě směju, jak jsem si zas něco plánovala a je to jinak. Pán začne vyprávět svůj příběh, jak ho operoval prof. Pirk, jak ho několikrát nahazovali zpět do života. Povídám, že jsem s ním dva týdny zpět šlapala na kole na cyklotour Na kole dětem. Bavíme se o životě, jdeme hned do hloubky. Prý, kdyby nezažil, to, co za poslední dobu zažil a neuvědomil si věci, považoval by mě za divnou podle toho, co říkám o životě.. Teď mě chápe. Loučíme se až v Hřensku. Bylo to moc milé. A nám se tím zcela mění plán. Jsou asi dvě až tři odpoledne a my jsem prakticky v cíli s 9 km v nohách. Honzík lituje, že jsme nejeli přívozem, jen ho zahlídnul z auta, a tak chce na další loď. Vůbec nevím, jak to v soutěskách chodí, a tak říkám, že to zkusíme. Procházíme přes ty podivné příhraniční stánky, Honzík mě ukecá na nanuka a konečně dojdeme k soutěskám. Batoh se mi zdá nějak moc těžký, začínám se pod jeho tíhou kroutit a snažit se ulevit. Není moc kam. Soutěska je nádherná, voda svěží. Dlouhé zelené trávy vypadají jako vlasy a Honzík hlásí, že jsou to vlásky vodních bytostí. Má radost a leze po všech malých skalkách. A pak dojdeme k první loďce, zrovna všichni nastupují. Zjišťuji, že když budeme šikovní, je to poslední loď, se kterou stihneme ještě i tu další, druhou. Loďmistr je veselá kopa. Pouští těsně vedle nás umělý vodopád a Honzík má starost, aby mu nepocákal jeho oblíbenou košili, co má na sobě. U výstupu zjišťujeme, že na další loďku to máme 1,5 km a 25 minut času. Je nás partička, co to chceme stihnout, a tak všichni jdeme svižněji. Trošku je mi to líto, protože je to tu krásné a chtěla bych se i zastavit. Ale stihnout loď se rozhodně do plánu hodí, a tak mažeme. S přehledem stíháme a na druhé lodi se nás loďmistr ptá, kam se táhnem s tím batohem. Hlásím, že na Sněžku. Tak jako.. postupně. Tím strháváme nechtíc pozornost celé posádky a padá pár vtípků. Máme zážitek, loďky stály za to. Akorát vůbec netušíme, kde budeme spát. U konečné lodiček je parádní přístřešek, chci tam zůstat, ale Honzík nikoliv, prý jdeme dál, že tam spát nechce. Je mi to trochu líto, ale pravda, ještě je celkem čas, je asi pět hodin. Pokračujeme tedy dál, stoupáme postupně ze soutěsky ven a volíme směr na Vysokou Lípu. Docházím tam už celkem použitá. Batoh mě tlačí už asi uplně všude. Ptám se místních, zda je někde nějaký přístřešek, kde by se dalo přespat, ale dostávám zamítavou odpověď. Jdeme kousek dál, že se zeptáme v hospodě a..! Hned naproti je nádherný velký přístřešek. Není sice zadělaný z boku, ale pršet spíš nemá, a tak ještě dáváme naproti kofolu a džus a pak už vaříme večeři. Honzík má obr radost, zase může vařit na vařiči svoji oblíbenou cestovní svíčkovou z pytlíku. Skromné dítko! Usíná až skoro za tmy, je plný dojmů. Světlušky nám dávají dobrou noc.

Pro více fotek šipkou doprava


Den druhý: Vysoká Lípa – Krompach/Babiččin odpočinek (22 km pěšky, 2x autostop)

V noci špatně spím. Obecně, když jsme takhle někde sami s Honzíkem, jsem nějak nastavená na to ho kontrolovat a spím víc útržkovitě. Slunce se činí od samého kuro-pění a i Honzík vstává brzy. Vaříme ovesnou kaši. Večer jsem ještě vymyslela, že dojdeme, kam dojdeme a bylo by fajn dostat se ke Krompachu na přístřešek nazvaný Babiččin odpočinek, i kdyby dostopovat. Původně jsem chtěla jít do Jetřichovic a pak na Chřibskou, ale vypadá to na horký den, a tak volím z Jetřichovic trasu jen po červené E3, prakticky stále přes lesy. Vydáváme se tedy směr Jetřichovice, teď ráno volíme nejkratší cestu podél silnice. Honzík sbírá kytičky, jahůdky, všechno ho baví. Do městečka docházíme celkem za chvíli, bylo to 5 km. Dáváme nanuk a hřiště. Mají tady parádní, Honzík by tu byl celý den. Ale lákám ho na skály do Pavlina údolí. Je krásné, vine se údolím Kamenice, všude kolem nečekaně – kameny. Honzík zase leze po všech a je ve svém živlu. Osvěžujeme nohy ve studené vodě a svačinu dáváme na dalším odpočívadle ve Studeném. Tady končí národní park a začínají Lužické hory. Batoh bolí čím dál víc. A to mám novou taktiku – dvoulitrovku na večerní vaření naberu až co nejpozději odpoledne. Všechny kosti kolem bederáku jsou už celkem bolavý. To se otlačí, říkám si. Vydáváme se na další pětikilometrový úsek přes horu Studenec (737 m.n.m.). Je to kopec jako hrom, jdeme to skoro 2 hodiny. Vtipkujeme, že je to studenec, ale je nám horko, až z nás lije. Cestou přijde i krizovka a proběhne výměna názoru. Nepohodlí s batohem mě ubírá na trpělivosti. Zastavuji se v moment, který, se mi vtiskl do paměti. Dívám se nahoru na stromy a říkám si… Teď si můžu vybrat. Můžu se na něj naštvat. Anebo přijmu to, že mi fakt neleze pod nohy naschvál. Půjdu pomaleji za ním. Je mi hned líp. A na dalším rozcestníku je vše ještě lepší. Velký kopec za námi, vaříme hrachovou polívku, Honzíkovi vyhládlo. Já nějak hlad vůbec nemám. Cesta dál je spíš po vrstevnicích. Míjíme stroje řezající stromy jak třísky. Zastavují na chvilku práci, zatímco procházíme. A jen co je mineme, propukám v šílený pláč. Nevím, kde se bere, ale pohled na ničící se les mě uvnitř uplně drtí a bolí neskutečně. Nemůžu pláč zastavit. Honzík mě uklidňuje a snaží se mě povzbudit. A daří se mu to. Míjíme jeden starý bunkr za druhým. Křížíme silnici u Křížového buku. Honzík už by stopoval, ale já chci dojít ještě o rozcestí dál, ještě jeden les, tam bude stopování výhodnější, resp. snazší dostat se tam, kam potřebujeme. Další 3 km lesem a jsme u silnice, pod Malou Tisovou. Odkládám batoh, už bez něj nějak neumím chodit, jdu jak zvoník u Matky Boží. První auto nám hned zastavuje, dvě paní z Ústí n. Labem jsou tu na dovče. Dovezou nás k hospůdce U Zlatokopa v Kytlicích. Dáváme pití, nabírám vodu do zásoby, Honzík druhý nanuk. Ptám se, jak že se dostat ideálně na Krompach – nic tam nejezdí a prý tady stopa asi těžko chytneme. Odvětím, že jsme teď chytli stopa na první dobrou. Hostinský nám gratuluje a my jdeme stopovat dál. Vůbec nepochybuju, že bychom se tam dnes nedostali. První auto staví, paní ale jede tam, odkud jsme přijeli. Hned další nám opět zastavuje. Pán prý jede na Krompach – tadá! Nastupujeme a prý jsme první stop, který kdy vzal a prý máme štěstí, protože na Krompach tu jezdí snad jen on. Rozprávíme o životě, pán nás trochu nestíhá, nechápe, je uhněten z jiného těsta a přitom fajn a najednou si uvědomím, že je Honzík nějak ticho – usnul v sedě. Pán nás tedy odváží až k našemu přístřešku, který je 1,5 km jižně po zelené nad Krompachem na kopci. V lese u silnice. Vypadá to tam jako v pohádce. Všude plno borůvek. Honzík se hned probere a jdeme na ně. Stavíme domečky pro skřítky, vaříme večeři a ustýláme si v jehličí pod borovicemi, protože v přístřešku jsou obr kameny, ne příliš pohodlná postel. Večer volám s mamkou. Prý v noci asi sprchne. Hm.. Díváme se ze spacáku na stromy vysoko nad námi. A na modré obloze plují dva mráčky. V jednom vidíme koťátko a myslíme na naše koťata, co jsou doma. Mraků přibývá a jen co Honzík usne, první zahřmění. Jdu do akce. Přestěhuji těžký stůl v přístřešku na bok a odhrnu kameny, co nejlíp to jde. Přenáším tam spícího Honzíka, ani se neprobudí. Má to ale pohodičku. Usínáme v klídku pod střechou. Dnes už umím celou naší trasu v hlavě naplánovat do konce. Vím, co Honzík ujde, vím, že se dá stopovat, nějak najednou se mi to skládá samo a jsem už v úplné cestovní pohodě, těším se na další den, co zažijeme. Zase lítají světlušky. A komáři… Kameny nějak změkly a spí se nám sladce. Jediné, co ruší, jsou občasná auta, ale v noci už je ani nevnímám a spím nebývale kuse.


Pro více fotek šipkou doprava


Den třetí: Babiččin odpočinek – Hrádek nad Nisou, Kristýna (17 km pěšky)

Spíme dlouho. Tahle kamínková postel se nám nějak zalíbila. Když snídáme, přijíždí traktor překládat klády. Honzík se kochá od ovesné kaše a zlobí se, že dřevo skládají na borůvčí. Dnes půjdeme jen pěšky po své ose do Hrádku nad Nisou. Před odjezdem na tenhle výlet na mě doma na FB vykoukla upoutávka na tamní kemp Kristýna. Mám touhu tam jít a zkusit, zda bude volná chatička.

Vyrážíme hned po snídani lehce po deváté. Bereme modrou turistickou a symbolicky se cestou ještě cpeme borůvkami. Takže i pusa už je modrá. Poprvé vidíme z dálky Ještěd. A taky Trosky. Vyprávím mu, že jsou tam dvě věže – Baba a Panna. Má k tomu poznámku, že baba je blbý slovo, že by se měla jmenovat kráska. „Jako Kráska a Panna?“ ptám se. Panna je prý ale taky blbý slovo, to by se mělo jmenovat Honzík. Prý Kráska a Honzík. „Ty jsi přeci kráska a já jsem Honzík“, uzavírá Honzík své zamyšlení. Docházíme Na Šestku, místní skauti tam mají základnu. Mají to pěkné, u jejich pramínku si čistíme zuby, nabírám trochu vody. Za chvíli má být ještě jedna studánka, tak doplním přeci tam. Pokračujeme už zase po červené na Petrovice a u Kočičí studánky zatlačím slzu. Tady vodu nenaberem, studánka je špinavá, plavou v ní mrtví slimáci a voda neteče. Scházíme do Petrovic. Honzík by si strašně moc rád dal něco teplého k jídlu, sní o smažáku a bramborech. A tak docházíme k hospodě, jenže je zavřená. Skoro až brečí. U turistické mapy v trávě vybalujeme svačinu a za chvíli mu je líp. Pokračujeme po krásné louce a dál do lesů. Cestou na Loupežnický vrch málem vypustím duši, batoh je snad plný kamenů nebo co. Kroutím se pod ním jak žížala, všechno je tak otlačený, že to bolí jen na jemný dotek. Kladu si otázku, zda to přejde, nebo zda tam budou otlaky ještě několik týdnů po.. Uvidíme. Cestou stále borůvky, slunce praží a těšíme se na Kristýnu, jak se tam vykoupeme. Honzík se těší na jídlo, na nanuka, na koupání. A vesele ťape dál, je úžasnej! Od Tobiášovy borovice se cesta vine k česko-německé hranici. Z mapy prorokuji kopec, jenže se mi stane, to co se mi občas stává. Spletu si vrstevnice.. není to nahoru, ale dolů. Jdeme lehce z kopečka, všude nádherné skály, Česká Brána a další… a borůvky. Honzík se chce fotit na každém druhém hraničním kameni. Má zážitek, že on je v Německu a já v ČR. Přesně z toho byl nadšený i vloni v Krušných. Někde v dáli hřmí a pak se objeví kapky. Nandaváme bundy a očekáváme silný déšť, ale krom pár kapek se nic neděje. Všude nás žerou komáři, což je asi jediná nepříjemná věc. Do Hrádku docházíme nadšení, Honzík se raduje jak nikdy. Jdeme hned ke Kristýně. Je nějak po druhé odpo, byli jsme rychlí. Všude je plno restaurací, prolízaček, písková pláž… jen nějak nemůžeme najít recepci. Ale podaří se. Dokonce mají volnou chatičku, paní na recepci je nadšená a nějak nechápe, jak to ten malý kluk celé ujde a ptá se ho, za ho nebolí nohy. Prý ne. Bere si na mě kontakt a tímto ji moc zdravím, pokud to čte. Děkujeme! Vybalujeme se v chatce, jdeme jíst, koupat, užívat. Honzík dovádí celé odpoledne, což je pro mě jedna ze záhad. Třetí den tedy není kritický, užíváme si odpoledne v kempu. Večer mi Honzík maže záda a svěřuje se, že ho trochu bolí palec u nohy, resp. nehet. Usínáme spokojení. V noci prší a my máme tak skvělou střechu nad hlavou. Zítra hurá k Jizerkám.


Pro více fotek šipkou doprava


Den čtvrtý: Hrádek nad Nisou – Hejnice (16 km pěšky, 1x autostop, 1x vlak)

Dnešní plán není jasný, měla jsem v úmyslu dostat se do Oldřichova v Hájích, ale cesta přes Jizerky by pak byla asi 24 km a já chtěla Honzíka spíš pošetřit a ušetřit tamních dlouhých betonek. Táhne mě to do Hejnic, nějak mám pocit, že půjdeme přes Jizerky odtamtud. Je to taková srdcovka.

Po nočním dešti je ráno svěží, navštívíme ještě kempovou pekárnu, dáváme snídani na lavičce u vody a pak pokračujeme naší cestou dál. K mému údivu dnes batoh bolí o poznání méně, hurá, už to bude jen lepší. Až půjdu někdy zase nějakou takovou cestu, tak z Hrádku bereme rovnou cyklostezku. Nějak mi to nedošlo a jdeme dlouho podél silnice. Nejdřív po žluté přes Hrádek na Grabštejn. Cestou si dovolíme přes plot utrhnout pár třešní, jsou výborný. Na chvíli ztrácíme značku, resp. cesta z mapy ve skutečnosti neexistuje, ale v pohodě to dáme kousek jinudy. U brány Grabštejnu chceme jen nakouknout, jak to tam vypadá. Zastavuje nás pán ve vrátnici ve vojenském. Nějak mi to nedochází.. ptá se, kam jdeme. Uklidňuji ho, že jen mrknem a jdem, že nebudeme rušit. Ale on odvětí, že to právě nejde, že tam je armáda. Celé mi to docvakne, omlouváme se, oba se s úsměvem loučíme a až teď vidím ty cedule všude. Musel si myslet, že jsem asi slepá a negramotná, ale já to fakt neviděla. Jdeme dál, pod hradem dáváme sváču a vidíme už i vstup pro turisty. Pokračujeme po zelené podél silnice až do Václavic. Míjí nás cyklisti se slovy „Hele, trampové!“ a my procházíme asi nejdelší vesnicí na světě. Dáváme další svačinu, není mi jasné, kde je odbočka na cyklostezku do luk, nějak tu není napsaná, ale v mapě jo. Achjo. Tedy projdeme celé Václavice, mají několik kilometrů. Volá mi kamarád Petr Dlouhý z cyklotour Na kole dětem. Prý potkal naše přátele, jedou naložení na kolech. Je to Terezka s Vladym a holčičkama – to oni mě vloni inspirovali k cestě přes Krušné. To je milé. Honzík hlásí bolavý palec a začíná pokulhávat. Že by byl kritický až čtvrtý den? Nějak nám to dnes nezapadá, asi je něco špatně. Co se to děje? Honzíkův nehet je otlačený z boty, už v ní nevydrží. A tak mu na pravou bolavou nožku dávám ponožkobotu. Prý je to hned lepší a jde se dál. Konečně odbočka do luk. Cesta je plná vysoké mokré trávy, ale nějak nám to neva. Dozvuky palečku řeším tím, že Honzíka dvakrát poponesu, ale fakt to moc nejde. Za chvíli ale už i běhá a na nohu si ani nevzpomene. Dost se mi uleví. I tak je to o důvod víc, proč dnes dorazit až do Hejnic, tam seženeme nové botky. Takhle na Sněžku nemůže. Všechno je najednou zas fajn.. Mám najednou takový pocit, vhled, že jak jdu, roztáčím pod sebou Zemi. Je to krásný pocit, jako bychom splynuly. Nádherné louky, pole plné ječmene, krávy, kozy, koně… A traktor. Seká tady kousek louky sem a tam. Honzík si přeje jet dnes traktorem. „Honzí, já nevím, jestli je dneska zrovna ten správný den na to jet traktorem,“ povídám mu, ale někde v koutku mi blikne, že vlastně bych se nedivila ničemu. Jdeme dál. Domlouváme se, že další úsek po zelené, který zas vede dolu na silnici, už budem chytat nějaké auto. Dorazíme k silnici v Horním Vítově, u odbočky ke stájím pokládám batoh. Netrvá dlouho a jede první auto a zastavuje. Sympatický pán hned od oka, mám obavu, že mu to krásné auto zmažeme. Chceme hodit do Mníšku u Liberce na vlak. Prý tam nejede, má nějakou práci, ale na hlavní nás hodí. Paráda! Hned se dáme do hovoru. Asi jako každý se podivuje nad naším plánem, ale fandí nám. Prý nás rád na nádraží odveze, ale potřebuje jen něco vyřešit v práci. Cestou nám ukazuje… Tyhle krávy jsou jeho, tyhle louky jsou jeho… Ta jeho práce je domluvit se s chlapama, co sekají trávu na loukách. Povídám mu o Honzíkově přání jet dnes traktorem a on povídá, že to vůbec není problém. No jasně, směju se sama sobě. Obcházíme stodolu a za ní je valník s čerstvě nabaleným senem. Honzík naskakuje do traktoru k mladému sympaťákovi a společně traktorem balíky z valníku složí. S naším milým řidičem, Michalem, se bavíme, jako bychom se už znali. Dává nám čokoládu, teda spíš Honzíkovi, za statečnost. A přejíždíme ještě na druhé místo, kde zas Honzík s traktoristou poseká půl louky. V takovém obřím krásném traktoru ještě fakt nejel. Přání se mu plní na počkání. Najednou ten den tak zapadá. S Michalem trávíme asi hodinu, celou dobu povídáme a pak nás vysadí na nádraží v Mníšku. Vlak jede za 10 minut, krásně nám to sedí. Jen si asi nemáme kam sednout… vlak je narvaný. Ne, mami, támhle si sedneme… Ne, Honzí, já tam všechny uhodím batohem, povídám dívajíc se na jedno volné místečko uplně v rohu. Ne, jdeme tam. Honzík nekompromisně razí cestu k jednomu volnému místu. Paní jedoucí s chlapečkem udělá místo i mě, sedíme na dvojsedačce tři. A kupodivu není ani žádný mrtvý při mém manévru s batohem. Tak jo, byl to dobrý nápad. Z hovoru vyplyne, že maminka s chlapečkem jedou také do Hejnic. „Když jste z těch Hejnic, nevíte o nějakém přístřešku, kde by se dalo přespat?“ ptám se. „Noo, tak asi třeba na naší chalupě, ne?“ Dnešní den už nestíhám. Cestou z vlaku se ještě stavíme pro nové botky. Prodavač taky nestíhá, pobíhá mu tam dítě, co prý ušlo x-kilometrů a vypadá vesele a šťastně. Nové botky se mu líbí, nic netlačí. Vyjdeme z obchodu a znovu se akorát potkáme s Danou a malým Zikym, jdou z nákupu. Jdeme společně na chaloupku. Tam je kupa dalších dětí, Honzíka během chvíle už nevidím, jen se občas někde mihne. Ziky je najednou nový super kámoš, ostatní kluci taky paráda a lítají venku do tmy, Honzík má kilometry navíc. Pak Honzík a Ziky vymyslí, že budou spát spolu. Danča jim řekne pohádku a jsou v říši snů. Takže to mám i bez uspávání. Mezi tím vším si tady parádně s ženskýma pokecáme. Když jdu spát, mám pocit, že už svět neroztáčím. Mám srdce otevřené a on se točí a natáčí přesně tak, aby mě vedl, kam potřebuji. Díky za tenhle den!


Pro více fotek šipkou doprava


Den pátý: Hejnice – Smědava (13 km pěšky)

Ráno se spí dlouho. Kluci šli pozdě spát a vychrupují. Snídaně, koupačka v Malém Štolpachu před chalupou. Dnes budeme mít doprovod, na cestu se s námi vypravují další 3 dospělí a 7 dětí. Pěkná dvanáctičlenná partička. Honza, Danči manžel a skvělý varhaník, mi navíc nese batoh.. Prý tam skoro nic nemám. No, tak nevím, já si ho na zádech vcelku všimla. Připadám si jak paní radová na výletě na Kokořín. Na lehko, pohoda. Vyrážíme až lehce po 11. Honzík vyhlíží vodopády hned za prvním rohem a je netrpělivý, ale dočká se. Jdeme po Štolpišské cestě a pak po žluté k vodopádům. Je to krása. Děti skáčou po kamenech kolem vody, jsou ve svém živlu. Co chvíli svačíme a cesta se vine stále vzhůru. U velkého vodopádu se ale naše cesty rozdělí. Jen neradi se loučíme, ale čeká nás další cesta. Batoh už netlačí, nohy ťapou nějak samy. Ještě kousek nahoru a jsme na hřebeni. Tetřeví boudy, Čihadla (tam očíhneme rašeliniště), Knejpa. Cestou taky potkáváme kamaráda Míšu ještě z Prahy z práce, šinou si to s dětmi na kolech. Na světě je to hezky zařízeno. Lidí je tu plno, jak na promenádě v K. Varech. Jen místo horkých pramenů rašelina a zlaté jizerskohorské potůčky. Je to tu krásné, betonky trošku nekonečné, zvlášť takhle pěšky. Honzík má ale dobrou náladu, stále něco vypráví, pak zpíváme a máme se rádi. Na Knejpě dáváme kofolu a Honzík pomeranč. A jde se dál.. ještě sejít na Smědavu. A tak trochu doufám, že bychom došli na Jizerku a za ní kdesi má být přístřešek. Cestou dolů si Honzík hraje na kontrolora všech kanálů, co svádí vodu z cesty pryč. U desátého už hlásím, že by to mohlo stačit. A když dorazíme na Smědavu, má obr radost. Celé odpoledně sní o studeném nanuku, a tak mu jeho přání plním. Sedáme si pod slunečníky, je pět hodin odpo. Při pohledu do mapy zjišťuji, že bychom před sebou měli mít ještě 10 kilometrů. V nohách 13… Včerejší pozdní večerka... Asi nechci riskovat, že to přepískneme. Na Honzíkovi vidím, že únava se začíná pomaličku střádat. I když si prostě vůbec nestěžuje. Je to nad očekávání pohodová cesta. Jemu se ohromně líbí zdejší autobusová zastávka. Je to luxusní hotel, který nakonec tedy zvolíme jako dnešní nocležnu. V hlavě už mám plán, že se zítra vyhneme další asfaltce na Jizerku a dostopujeme na vlak někam do Polubné nebo Kořenova. Když budeme dobří, vylezeme zítra nahoru do Krkonoš. To je krásný plán. Volá ještě spisovatel a kamarád z cyklotour Honza Králík. Prý se moje knížka Povídánky pod hrušní jeho vnoučkovi moc líbila, je z ní prý nadšený. Má nápad, zda bych knížku nechtěla příště vydat s jeho spřáteleným nakladatelstvím. Radost jeho vnoučka mi zvedá už tak dobrou náladu někam úplně do oblak. S Honzíkem najdeme taky pískoviště, houpačky, to je štastnej. Akčně si hraje další hodinu. Já si vařím zatím večeři. Pak vaříme i jemu a jdeme zabydlet tu zastávku. Těšíme se na další den. Honzík hlavně na vlak, zubaté koleje do Harrachova. Máme za sebou takový kus cesty. Tolik zážitků. Nějak to nestíhám vstřebávat, ale raduju se. Usínáme a spíme klidně až do rána.

Pro více fotek šipkou doprava


Den šestý: Smědava – sedlo Pod Smělcem (1x autostop, 1x vlak, 1x autobus, 18 km pěšky)

Spaní máme zase dlouhé. Teda jedna půlka naší skupiny. Honzík spí a spí, nechávám ho, aby nabral dost sil. Dnes budeme stoupat až na hřeben Krkonoš. Po probuzení je hned natěšenej, dnes začínáme autostopem, to ho baví. Snídaně, balíme, vyrážíme. Jen ta auta tady ráno moc nejezdí. Honzíkovo přání jet karavanem asi taky neklapne. Všichni karavanisti ještě zařezávají. Jen jedna turistka přichází z lesa s velkým batohem. Je tu ticho a klid. Zastavíme se u silnice č. 290 vedoucí přes Souš na jih, uvidíme, kam nás to zavane. Honzí, tady asi teď auta moc nepojedou, ale to půjde. Najednou z parkoviště vyjíždí jedno auto… je to ta mladá turistka. Jede až do Jablonce n. N., takže nás nabírá a doveze na nádraží do Polubný. Hurá! Na nádraží jsme půl hodiny před odjezdem vláčku, ale máme tak čas alespoň okouknout ty zubaté koleje. Jedeme přes tunely a mosty a kopce až do Harrachova. Z mapy je mi jasné, že to je ještě nějaký kilometr do centra. Zrovna se chystá k odjezdu místní autobus, opět hned naskakujeme a v centru se stavíme pro nějaké zásoby a pro zmrzlinu a pak už míříme k Mumlavským vodopádům. Všude davy lidí a ten klid tu taky nějak chybí. Honzík říká, že se mu víc líbí v přírodě. Ale zas ve městech mají nanuky… Protože jsem pozorně neprohlídla mapu, očekávám, že to bude jako v Labáku. Kousek asfaltky a potom už jenom malá pěšinka. A tak jdeme a jdeme. V poslední hospodě ještě prosíme hostinského, zda nám dopustí vodu na pití. Vodopády jsou nádherné, jen je ten prodloužený červencový víkend… Potkáváme kamarádku Nelinku s Ondrou, jejich maličkým Honzíkem v kočárku a s babičkami. Jsme celý rozesmátý, tohle setkání jsme samozřejmě nečekali. Asfaltka je nekonečná. Honzík má dnes stále hlad a chuť svačit. Snad sní i mě s celou krosnou. Jíme na další lavici s parádní boudou na spaní a se svačinou v ruce Honzík pokračuje i dál. Když dorazíme na Krakonošovu snídaní, hýkáme radostí. Že vede asfaltka až jsem jsme nečekali. Teď už hurá na menší pěšiny. Tedy až po další svačině. Pokračujeme po modré lesem na rozcestí U Čtyř pánů. Svačíme a oblíkáme se. Fouká studený vítr. Fouká celkem dost. Po modré až na Labskou. Honzík začíná vypadat unaveně. Cestou po zelené na Martinovku ho ale baví všechny ty malé potůčky mezi kameny v cestě. Vzpomínám, jak jsem tu s ním šla jako s čerstvě dvouletým jen opačným směrem. I tehdy už ušel 3 km a cestou se úplně stejně máchal v každé vodě, kterou potkal. U pramínku bereme vodu a jdeme se najíst na slíbenou Martinovku. Honzík má prý obrovský hlad, a tak objednám i smažák i borůvkové knedlíky. Jenže je nějaký nedomrlý, něco se děje. Bolí ho v puse, tipuji to na nějaký aft. Nebo snad "knedlik"? Skoro se nenají a přichází krize. Maminko, prosímtě, poslouchej mě. Budeme spát tady… Přemlouvám ho, že na sedlo Pod Smělcem to máme kilometr, je tam krásná boudička, která se mu už cestou líbila jinde. Maminko, prosímtě, mysli teď srdíčkem tady, ty myslíš hlavou, musíš tady srdíčkem. A přikládá mi ruku na srdce. Začínám mít obavu, že je něco špatně. Slibuju mu, že mu do kopce pomůžu a to ho uklidní a vyrážíme. Je to vážně jen kousek do mírného kopce. Střídavě ho poponáším, ale vlastně už je veselý a když uvidí z dálky stříšku naší boudičky, běží jí naproti. Vypadá v pohodě. Uf… Je to tu nádherné. Venku lavice na posezení, jsme na hřebeni. Na Sněžku to máme 14,5 km podle cedulky. Už jsme ji dnes z dálky viděli. Honzík si hraje, já okukuju okolí. Najednou přijde ale další krize. Maminko, já se tu bojím, já tady nechci spát. Pojď, půjdeme dolů na Medvědí boudu nebo na Martinovku a zítra se vrátíme. Honzí, to přeci vůbec nedává smysl. Tady se bude krásně spát. Jenže fičí vítr a v boudičce je malá meluzína, i když závětří a teplo. To, že mu není dobře je už evidentní a chvíli jsem nalomená. Ale o to spíš už nechci, aby nikam chodil, tady bude teplo a závětří. Chci rozestlat, že si odpočineme, ale pláče. Sedíme tam a najednou je vše špatně. Naštěstí, jak to začalo, tak to skončilo. Rozestýláme ležení, to už mi pomáhá a má dobrou náladu. Ale začíná najednou kýchat a smrkat co chvíli. Má unavené oči. A mě začíná být jasné, že zítra asi půjdeme rovnou na autobus. Večer přichází do naší boudy ještě polský pár a v noci ve čtyři dva Poláci s velkým zlatým retrívrem. A tak máme uplně plno. Honzík celou noc smrká, poplakává, protože se probudí, že nemůže dýchat. Skoro nespíme.


Pro více fotek šipkou doprava


Den sedmý: Sedlo Pod Smělcem – Kadaň (6 km pěšky, autostop, 2x autobus, metro, vlak, auto)

Konečně ráno. Vnímám ho jako vysvobození. Nejdřív jsem myslela, že dojdeme na autobus na Špindlerovku. Ale cesta tam je v mraku a stejně dlouhá jako rovnou dolů do Medvědího kolene. Vítr přivál vlhko a chlad. Honzík si přeje sejít rovnou dolů přes Martinovku a Medvědí boudu (kterou už dobře známe, jezdíme sem rádi vždy na několik dní). Ani nevaříme snídani, všichni v boudě ještě spí, a tak jsem ráda, že se mi tam podaří nějak sbalit a přeskákat všechny ven. Dáváme jen rychlou snídani, bundu a jdeme dolů. Sněžce jen zamáváme. Prší. Maminko, nebuď smutná, až budu zdravej, tak pojedeme na Medvědí boudu a dojdeme si to. Jo, je mi to trošku líto. Kdyby byl fit, došli bychom to v pohodě. Došli bychom to i teď, ale nestojí mi to za to. Co si budem dokazovat? Obdivuju ho. Cestou dolů si nese v ruce smrkací plínu a co chvíli smrkáme. Mamka mi posílá v smsce časy autobusů. V 10:05 jede přímý do Prahy. No, to nevím, zda stihneme, vyrážíme po půl deváté. Cestou čistíme zuby a trochu se umýváme, ať tam nepřijdeme jak hastroši. Dolu do Medvědího kolene k silnici dorazíme po půl 10, což trošku nechápu, ale proč ne. Honzík chce stopovat, rozhodně souhlasím. Jenže všechna auta jedoucí kolem jsou plná. Ale nakonec máme zase štěstí, dvě paní nás dovezou na autobusák ještě s předstihem a my, zmoklá slípka a kuře, nasedáme. Honzík dvě hodiny z cesty prospí. Jak je tam ten můj kluk stočenej na jedné sedačce s hlavou u mě na klíně, hladím ho a nechápu. Takovej malej člověk. Takový tělíčko a on si to takhle dával a ještě si to užíval. Tečou mi slzy dojetí… Pak metro. Čekání na vlak. Jen sedíme na nádraží a pozorujeme lidi. Máme dobrou náladu. Vlak do Ústí n. L. – Honzík kreslí našemu spolucestujícímu obrázky do jeho zápisníku. Asi má kreslící deficit. Pán je v údivu z naší cesty a vůbec přístupu. Prý jestli si ho nechci adoptovat. Při loučení děkuje, že lidi jako my ještě nevymřeli. Prý jsme úplně jiný. Milé setkání, navíc nám radí, kudy tudy na další bus. Pak autobus do Tisé a hurá, jsme u auta. Mika má nově stánek se zmrzlinou v Tisé u parkoviště blízko kostela. Sluníčko už zase svítí a my máme skvělou náladu. Náš výlet tedy zakončíme každý dvěmi porcemi té nejlepší zmrzliny dělané s láskou. Kolem nás je spousta lidí, co si také pochutnávají, zmrzlina má úspěch, mám za Miku radost. Ještě přejezd autem domů. Jsme oba unavení, ale zvládli jsme to a už jen pomazlit naše kočky, koťata, Vilma nám na uvítanou uloví myš, ... a jde se spát…


Pro více fotek šipkou doprava


Co dodat?

Cesta je cíl a cíl nám dává směr. Sněžka nás nasměrovala, ale nebylo důležité jí dosáhnout. To, co jsme zažili společně nám nikdo už nevezme. Naučila jsem se o sobě i o Honzíkovi spoustu nového. Za celou cestu si jednou stěžoval na bolavé nožičky – na cestě z Labské na Martinovku, ale stejně ťapal dál. Měl stále dobrou náladu. Když to zavánělo tím, že se na sebe naštveme, přišel za mnou a řekl – Maminko, ale já Tě mám rád. Oba jsme si uvědomovali víc než jindy, jak důležité je být na cestě v souladu jeden s druhým. I tak nám to někdy nevyšlo a vždy jsme se učili. Tuhle cestu jsem nemohla nijak plánovat. Mám pocit, že tohle známe všichni. Jakmile jsme na cestách, jsme prostě mnohem více otevření. Všechno zkrátka zapadá, protože díky naší otevřenosti nás vesmír vede správným směrem. Nemá smysl se trápit změnami trasy, nemá smysl příliš plánovat. Po dvou dnech mi došlo, že ráno stačí zhruba nabrat směr a mít nějakou představu, kam se asi chceme dostat a ono už nás to strkalo kupředu samo. Všechny autostopy – byli lidé, které jsme měli potkat. Všichni byli úžasní. Všichni lidé, co jsme potkali, byli ti správní a některým se ozývám, jak jsme došli, protože mi dali na sebe kontakt s tím, že si to přejí vědět.

K vybavení…

Měli jsme velkou krosnu po Honzovi, zn. Karrimor. Je fakt velká, vešly se mi tam naše spacáky vedle sebe nastojáka. Díky tomu se nám tam pak vešlo i to ostatní. Po pár dnech se všechny kosti v doteku otlačily, zvykly a poslední dny už jsem o ní skoro nevěděla. Nějak jsem si na to celé zvykla.

Šla jsem v barefoot botech Vivobarefoot Camino. Honzík měl Filli Barefoot celoroční botky, navíc ponožkoboty Skinners (ještě že, ten jeden, co bolel palec fakt bodly). Pak přesedlal na jiné, už ne barerfoot a pohodlně došel. Tímto zdravím a děkuji pánovi z Centra péče o nohy v Hejnicích.

Měli jsme v krosně každý jen pár kousků oblečení, krátký, dlouhý, funkční, ponožek víc. Mikina, bunda (Honzík pogumovaná i tenčí péřovka z Decathlonu, hodí se na rychlé zahřátí).

Spacáky Husky zhruba do nuly.

Alumatka šíře 140 cm, plachta 2x2 metry.

Doma jsem našla pončo Jurek, které se dá použít i jako přístřešek, byl po manželovi. Vzali jsme s sebou a přibalili kolíky a šňůrky od stanu. A nepoužili.

Spali jsme v turistických přístřešcích, brali i autobusovou zastávku, chatku v kempu a jednou chalupu.

Vařič a kartuše.

Jídlo instantní, oříšky, sušená jablka, pečivo s něčím na svačiny. Ovesné vločky a marmeláda na snídaně. A to čerstvé se dá vždy koupit a sníst hned. Moc se mi toho nevešlo. Moc víc jsem neunesla.

Litrová lahev na denní pití na doplňování postupně. Dvoulitrovku jsem nabírala až později odpoledne na vaření večeře a snídaně. Když se spí u zdroje, je to nej, ale ne vždy se to podaří.

Turistické mapy KČT.

Repelenty žádné. Klíšťata každý jedno. Ovádi a komáři tak přiměřeně.

Mám obyčejný čudlíkový telefon bez internetu, GPS a podobných vymožeností. Bylo to luxusní. Vše je dobře značeno, jen jednou jsme cestu v mapě v reálu nenašli. Navíc vždycky jsou všude lidé a rádi poradí. To mi na tom přijde skvělý vlastně. Nemít sebou toho chytrýho kámoše v kapse, díky tomu potkáte spoustu fajn lidí. Navíc po návratu domů mě ten internet fakt vůbec netankuje. Vyřídím nejnutnější na pc a jdu zas po svých. Honzíkovi jsou čtyři roky. Teď, když tohle sepisuju, říká, že by zase někdy na takovou cestu šel.

Děkuju mamce a Zuzce, že nám hlídaly domeček a kočky a zahrádku, děkuju Mice, že se nám postarala o bělouše (naše auto) a za tu její skvělou zmrzku. Mimochodem, knížku Povídánky pod hrušní můžete teď koupit i u ní na stánku se zmrzkou v Tisé u kostela.

Děkuju všem, kdo nám drželi pěsti a těm, co nás podpořili cestou. Jste super!


Pokud vás to láká na cestu, vyrazte. Moc nad tím nepřemýšlejte, stejně se to cestou poskládá samo. I když jasně, je dobrý být připravený, co se týče základního vybavení.

Honzík mi tu radí, ať napíšu, že ať si lidi prostě sbalí batoh a jdou. Jeho to prý moc bavilo.

Tímto bych svou dlouhou ságu o cestě Sněžník – Sněžka ukončila.


Krásné letní dny přeje

Nelča


974 zobrazení