Šeď, balast a průměrnost

Všechny odpovědi máme po ruce. Není tady nic schovaného ani složitého. Proč by před námi měl být schován klíč ke spokojenému bytí?


Přišel ke mně dnes takový zvláštní pocit. Byl plný lítosti a byl také pln naděje. Snad se mi podaří dát to srozumitelně do slov. Některé věci se mi prolínají skrz články. Je tam taková nitka. Nitka mého poznání a vnímání světa kolem nás a nás samotných. A snažím se na tu nitku nahlížet z různých stran. Chápat principy a vnímat to skutečné. Učím se a dál a dál ji obměňuju, navlíkám na ní to, co je pro mě důležité. Někdy odkládám nedůležité. Jsem s ní v kontaktu.


Když se dívám na lidi kolem sebe… Já vidím takový potenciál. Ale takový! Máme různé dary a talenty. Každý z nás je jiný. Tak divný svým způsobem. Asi nezapřeme, že každý z nás má takovou svoji „podivnost“, která je jen jeho. „Když jsem byl malý, dělal jsem pořád tohle a všichni mi to zakazovali, vyvraceli, pohoršovali se, nikomu jsem to raději neřekl a žil své…“


Napíšu, co vidím a vnímám jo? Vidím nádherné bytosti obalené šedí, balastem a průměrností. Ať to dělá kdokoliv, podařilo se mu to skvěle. Vnutit nám myšlenku, že jsme obyčejní. Že musíme být stejní. Že máme mít strach z kde čeho. Nabaluje na nás tuhle šeď a průměrnost. Už věky, ne jen teď. Tolik nesmyslů a blbostí chce, abychom považovali za důležitější, než to, co je pro nás života a štěstí – dárné.


Jsou tu lidé, kteří dokáží krásné věci. Vidím je mezi námi. Ale protože mají strach v této či jiné době, že by se neuživili, takže půjdou do fabriky a budou dál zapadávat prachem. Já vím, že není snadné se otřást a shodit to ze sebe. Že není snadné ustát to, co nám ten pan „Neznámý“ hází pod nohy. Sama to znám. Ale zároveň vím, že jediná cesta ze všeho ven je, že se všichni pořádně oklepeme. Mi to zase připomnělo to známé... „Před použitím protřepat.“


Na co jsem přišla svou zkušeností, je, že se prostě musím vydat. S pokorou. Laskavostí. Tolerancí…A když jdu a konám, tak vždycky je o mě postaráno. Když potřebuju naráz víc peněz, nějak záhadně se někdo ozve a vrátí něco z minulosti nebo si objedná víc knih nebo nevím co. To jsou takový haluze a přesně na čas, že si stále jen připomínám, že se jenom nemám začít děsit, když na mě něco vybafne. Prostě jít a ono to fakt zapadne do sebe, to je přirozené. My prostě potřebujeme oprášit.



Mrkněte na ten obrázek koniklece. Fotila jsem včera u nás na Úhošti. Počasí bylo, že by psa z boudy nevyhnal. Ale tahle princezna tam byla a zářila. A s ní mnoho dalších. Celá příroda využívá plně svůj potenciál. Nebojí se být krásná (že, ženy?). Nebojí se tvořit za sebe. Jde do všeho naplno. Celá rozkvete i za cenu, že přijde mráz a ona se mu bude muset postavit. Každý strom, keř i lišejník dělá, jak nejlíp umí. Jabloň si neřekne... No, asi ty jablka umím, ale raději je udělám jen polovičaté, aby moc nevynikala. Jsem taková obyčejná jabloň, to já si nezasloužím obdiv ani úctu. Vlastně mi moc nejdou. Raději porostu tak jako pokoutně…. A tak dál..


Takový potenciál. Tolik možností spolupráce a tvorby. Tolik chytrých hlav. Ale často se k tomu ani nedostaneme, protože si bereme věci osobně a taháme tam svoje osobní bolesti a traumata, která je nejdřv třeba zpracovat. Já už vyslechla tolik nádherných nápadů, které ale nikdy nespatřily světlo světa. Myšlenka – emoce, energie – hmota… To je to kouzlo. Dokud na sobě nepracujeme, nedostaneme se k podstatě. Nemáme šťávu to udělat. Jako zaprášený a nikdy nepoužitý dokonalý stroj už roky zaparkovaný vzadu ve stodole.


Všichni nakonec chceme mít lásku. Milovat a být milovaní. Mít šťastný a naplněný život. Jestli tu někdo je, kdo to nechce, schválně mi napište.


Jaromír Schmidt, jeden z nejzajímavějších lidí, co jsem kdy poznala, mluví o tom, že vyspělost člověka se pozná nikoliv podle intelektu, ale podle emoční vyspělosti. To tak sedí. Je tu tolik študovaných hlav. Ale tolik nešťastných lidí, kteří neví, co dělat. Kteří nemohou přijít na to, jak žít naplněný život. Kteří by tak chtěli, ale nemůžou se vymanit ze strachu a pochyb. Kdybych mohla volit znovu, vykašlu se na celé ty roky studia vysoké školy a vyměnila bych to za roky práce na sobě a sebepoznání. To, co v mém životě konečně pořádně začalo, až když jsem to důležité vysokoškolské studium dokončila. Tím nechci pošlapat vzdělávání. Ale spíš ukázat na to, že v něm něco chybí. Nebo že stojí na podivných základech.


Nemusíme bojovat venku. Největší boj je v každém z nás. Nemusíme měnit ted to kolem sebe, potřebujeme být vědomí. Jak jsem psala minule – při vědomí. Vědět, co dělám. Tohle dělám a vím, co to znamená. Tohle dělám a vím, proč to dělám. Tohle dělám a vím, že tím nikomu a ničemu neškodím. Dělám, jak nejlíp umím, abych byl v souladu se sebou i se Zemí a se vším kolem nás. Nekonám ze strachu.


Máme pocit strachu, když vybočíme z řady. Jenže nevidíme, že celá ta řada je vybočená. My se potřebujeme dostat do souladu. Pro mě představuje mnohem větší hrůzu v té řadě stát. Raději si vystoupím, dodám kuráže a zažiju skutečný život. Odevzdám se životu i za cenu, že zemřu. Než bych žila v průměrnosti a šedi. Balast na svou nitku navlíkat nechci a nebudu. Bylo by to naoko snazší, ale jen naoko. Každý jsme v nějaké fázi vývoje a každý zrovna něco řešíme.


Je tolik toho, co by šlo na tohle téma psát. Je tam mnoho aspektů. Ale trvám na tom, že odpovědi máme jednoduše na dosah. Mě pomáhá vyjít do přírody. Rozhlédnout se kolem sebe a plně vnímat. Vše má své zákonitosti. Vše lze pozorovat a učit se. Vše je naprosto v souladu a souzvuku. I zvuk v přírodě ladí dokonale a dojme nás. Dostane k podstatě. Otevře srdce. Nic tam není navíc. A vše pouhou svou přítomností přispívá i celku.


Pan „Neznámý“ ale ví, že je čím dál víc lidí vědomých si toho, že má zájem zanést nás šedí. Bude se snažit nás dostat. Ale když jednou zříme sami sebe, své božství, on už nemá šanci. A on to ví. Proto se tak snaží. Je rychlý a přizpůsobivý a dokáže nám operativně házet klacky kamkoliv se hneme. A bude nám vytvářet takové překážky, které bude opravdu čím dál těžší překonat. Kéž ho prokoukneme brzy…


A zatímco píšu tenhle článek, vstávají mi legračně vlasy na hlavě. Lechtá to a musím se smát. Tak si jdu užít tenhle podivně hezký pocit. Nesnažím se tímhle článkem něco řešit. Není to dogma. Je to mé vnímání… A já prostě jen cítím, jak moc potřebujeme vrátit se ke ztracené lidské přirozenosti.


Krásné dny všem

Nelča

90 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše