Sebe-upřímnost a změna

Jednou za čas mě buď okolnosti doslova donutí, nebo si uvědomím tu potřebu být k sobě samé upřímná já...

Zastavit se. Podívat se na sebe. Podívat se na svůj život. Bez kudrlinek. Domněnek. Bez tuningu. Bez příkras. Uvědomit si vše co žiju a jak to žiju. A odpovědět si na otázky… Líbí se mi to celé nebo nelíbí? Je tohle život, který chci? Nezasekla jsem se v tom a tom? Co chci dělat jinak? Co chci posunout a kam? Jaký je můj první krok?


Myslím, že změna je nedílnou součástí našeho života. Je nezbytná. Je to vývoj, je to to, že se posouváme.


Včera ráno mě napadlo takové přirovnání… Ač se to možná na první dobrou nezdá, tak cesta nahoru je vždycky snazší než ta dolů. Lezu na kopec, na skálu, tak cestou objevuji nové, přichází nová energie a chuť jít dál, těším se na nové výhledy a širší rozhled. Mám radost z nových objevů. Když mám jít dolů, je tam únava. Z kopce bolí nohy víc než do kopce, bývá to složitější. Už tam není tolik překvapení a jediné na co se těším, je to známé doma, to zaprděné teplíčko. Přitom cestou nahoru jsme se těšili jen a jen na to nové.


Je přirozené jít dál (nemusí to být výš). Rozšiřovat a prohlubovat obzory a pole vnímání. Chtějme se vyvíjet. Chtějme změny, protože nám dodají chuť. Jsou přirozené a žádoucí.


Když se věci mění, jsou tu nové pohledy, myšlenky, rozbourávají se stará a domnělá dogmata, cítíme život, jeho energii.



Cílem života není něčeho dosáhnout (dobrá pozice, rodina, domov) a tam zůstat. Cílem je vývoj. Změna není děsivá, je zdraví prospěšná. Neumřeme zaživa. Ono totiž díky tomu kráčíme životem dál a dál svou cestou. Udrží nás napojené, uvědomující si a vědomé (když se věci mění, jsme víc ve střehu, než když se dostaneme do stereotypu) zářící a zdravé. Změna. Dá nám kuráž jít a nezařadit se.


Nějak mi bylo dáno do vínku, že neumím setrvávat v nefunkčním a jsem schopna to poměrně rychle detekovat. Ráda si kladu ty otázky. Ráda samu sebe doslova svlíknu do naha a podívám se na skutečnou realitu. Abych měla své svědomí čisté. Abych byla spokojená. Abych si mohla říct, že jsem dobrým člověkem a že tohle chci nést. Vím, že umím působit líbivě, ale sama moc dobře také vím, že to zdaleka není celé a chci objevovat, kde jsou rezervy.


Jednou za čas je prostě potřeba restartovat počítač a upgradovat, smazat či vyměnit programy. Nutně z toho vychází, že lpění ztrácí význam. Vždy je dobré se otřást a nechat si jen to skutečné. To, co chci. To, čím chci být. Aby i ten, kdo je hluchý a slepý ze mě cítil laskavost a dobro. Abych byla projevením života a jeho energie. Aby můj život byl prospěšný i pro svět kolem. To bych si přála a za tím mi dává smysl jít.


Poslední dny opět procházím restartem. V hlavě guláš. Mnoho zajímavých myšlenek, ale nejsem skoro schopna je poskládat. Docela slušný tobogán nahoru dolů, tříská to se mnou i doprava doleva. Já to přijímám a upgraduju. Nechci se bez energie vracet do starého a zaprděného. Baví mě prostě jít. Jsem zvědavá, jak z tohohle vylezu, protože jsem tyhle dny byla schopna tak leda skládat žulové kostky na zahradě.


Někdy to sklouzává k tomu cítit nespokojenost. Ale ta sama je znamením toho, že bych pro sebe měla něco udělat – něco změnit. Když přijmu, že nás vždy chuť se vyvíjet bude hnát dál a přestanu se snažit „už to mít“, tak mi zůstane čistá chuť a radost ze života.

A to je něco, co připomínám i sama sobě. Poněkolikáté.


Pa, Nelča


PS: Je to vlastně jako v přírodě. Vrcholem není vykvést, i když je to krásné. Je tam nekonečný vývoj. Chuť vyzrát, vyrůst. Vlastním bytím být prospěšný celku. Je to koloběh, který není v jedné rovině, ale roste spirálovitě vzhůru. Není to zacyklenost – něco vytvořit a vrátit se zpět. Vždy tam je další rok něco nového. Něco navíc. Stále naplňujíc svůj potenciál. Konec, neb líp už ta slova dnes neposkládám.

117 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše