Rozhovor se Zemí - proč s ní být spojení?

Aktualizace: dub 19

Sedám si na vrcholek skály. Zrovna jsme se s Honzíkem vyškrábali přes zbytky sněhu a kousky mokré trávy a hlíny na vrchol. On hned hlásí, že si jde hrát s kamínky. Sedám si čelem ke slunci, které už docela umí hřát. Blíží se konec února a sníh rychle taje. Zavírám oči a nějak automaticky vysílám k Zemi otázku… Co pro mě dnes máš? Otevírám oči a rozhlížím se kolem. Jsme na Úhošti. Pod námi jsou louky a remízky. Hory. Na druhé straně město. Dál elektrárny. Uvědomuji si hluk, i když jsme na tak krásném místě v přírodě. Oči mi ulpí na kousku louky, která je rozrytá od aut až na bláto. Pár pánů si tam hrálo na školu smyku. Nechápu to a pocítím bolest.


- Cítíš ji, protože jsi se mnou propojená.


-- Takže ti, co nejsou propojeni, tak necítí nic?


- Cítí, ale neví, proč to tak je. Jsou nespokojení se svým životem, protože nejsou v souladu se mnou. Svou nespokojenost se však snaží zahnat opět nepřirozeným způsobem. Takovým, který nabízí systém, který lidem vládne. Jenže ani ten není v souladu se mnou. Tím mě ničí čím dál víc. A tak oni jsou čím dál nespokojenější a čím dál více se vzdalují řešení své nespokojenosti. Je to paradox.


-- Dobře. To dává hluboký smysl.


- Ty si jsi vědoma, odkud ta bolest pochází. Jsi se mnou propojena, a tak máš také přístup k mé síle. Dokážeš u mě čerpat energii. Klid. Nadhled. Chápat souvislosti. Pochopit mě a tak lépe chápeš sebe. A víš také, že mám dost sil všechny své rány hojit, ať už se to jeví jakkoliv. Stejně jako ty dostáváš jen takové „rány“, které dokážeš zvládnout. Důvěřuješ přirozenosti. Dokážeš naslouchat.


Cítím hlubokou vděčnost…


-- Jak to, že jsem s tebou tak přirozeně propojená? Čím si to zasluhuji?


- Protože chceš. A také, je ti to přirozené. Není to poprvé, co ve svém životě docházíš k tomuto poznání. Už jsi to zažila v životech jiných. Všechno už vlastně znáš. Rozpomínáš se. Vzpomeň si na svůj život… Jak často tě to táhlo ke mně. Od dětství.


A tak tam sedím a má mysl mi posílá různé vzpomínky. Přehrávají se mi před očima jako krátké video nahrávky. Jak jsem ráda vždy vstávala dřív než ostatní, opouštěla pohodlí postele a vybíhala nebo vyjížděla na kole do přírody. Toulala se všude možně. Procházela nejrůznější zákoutí. Mimo cesty. Nabíjelo mě to energií. Mou hlavní motivací pořídit si kolo bylo právě podívat se dál a dál, prozkoumávat přírodu kolem, být tam v různou dobu a v různá období, zkoumat okolí místa kde žiju a s tím, jak jsem sílila, se můj radius zvětšoval.


-- Podávala jsi slušné výkony, nikdo tě moc nechápal, jak to zvládáš. Ale ty jsi právě už od dětství byla velmi silně a čistě napojena. A byla tak schopna čerpat sílu a energii. Vzpomeň si..


A opět mi dochází.. Jak jsem často putuji (teď už putujeme) krajinou sem tam a mám dost síly jen proto, že mě to tak nesmírně baví a sytí. A sama často tvrdím, že mám pocit, že ta radost tvoří 90 % výkonu. Trénink jako takový, ten správný, nebyl nikdy žádný. A hlavně výkon nebyl hlavním motivem.

- Děkuji. To je krásný!


-- Můžeme dnes a tady naše propojení posílit.


Zavírám nějak automaticky oči. Vše se děje samo. Honzík mi oznamuje, že se jde prolízt po skalkách, ať mám prý klid. Ano, užij si to, odpovídám mu a znovu oči zavírám.


Sedím a najednou vnitřním zrakem vidím, jak od kořenové čakry roste tenoučký proutek. Je zelený a vine se vlnkatě vzhůru po páteři jako had. Propojuje energetická centra uvnitř mého těla a nakonec vystupuje ven mou hlavou skrz korunní čakru, kde se rozvine do takového světla trychtýře otevřeného vzhůru.


A pak jdou další. Samo mě to vede, zvedám ruce vzhůru, jako bych tvořila písmeno Y a odspodu jedou z každé strany jeden a jeden proutek, opět se vinou jako hadi a každý se vydá jednou rukou a stejný trychtýř světla vznikne nad každou dlaní. Připadám si, jako by mnou prorostl mladičký strom, který má kořeny v zemi pode mnou.


-- Dej ruce dolů, ať tě nebolí, říká mi laskavě. Tenhle mladý strom je v tobě napořád. Bude růst a sílit, vše v souladu s ročními obdobími. Budeš-li ho vnímat, můžeš se přirozeně napojovat na rytmus přírody a přizpůsobit tak i rytmus svůj. Když o něj budeš pečovat, bude zdravě růst a sílit. Stejně tak bude sílit naše propojení a tvé poznání. Když o něj pečovat nebudeš, seschne. Stejně jako opadne tvé propojení. I když nevím, co by k tomu tebe, jako bytost s touto již prožitou zkušeností, muselo dovést. Nikdy na něj nezapomeň. Nyní má tenké proutky. Jak bude plynout tvůj věk, bude mohutnět. Sama pochopíš, jak ho sytit. Jak o něj pečovat. Můžeš sledovat plody, které ponese. Můžou být různé každý rok a nebo vždy stejné. Bude ti poskytovat další vědění a střípky do skládačky. Je to symbol našeho spojení. Je tvou součástí. Jeho kořeny jsou součástí mou. Existuje jen díky spojení. Měla bys své poznání šířit dál k ostatním lidem. Proto jsi tu.


Sedím tam a cítím se obdarovaná. Cítím se šťastně a obyčejně. Je to tak symbolické a jasné. Tak jednoduché i geniální. Nemám už slov. A dostanu žízeň.


Otevírám oči, sahám po lahvi s bylinkovým čajem a rozhlédnu se. Honzík je za odměnu. „Mami, já tady lezu tak, abys na mě vždycky dohlídla.“ Je šťastný, takový sluníčko.


A teď, jak píšu tyhle řádky, je už večer, při svíčce a vzpomněla jsem si na zážitek s ním z podzimu… S dovolením sem zkopíruju, co jsem o tom tehdy napsala. Však on mi řekl tehdy to stejné! Teď mi to dochází… Nádhera. Wow.


Je slunečné ledové odpoledne v Krušných horách. Sedím na louce, kolem mě rozložená malá svačinka a termoska s šípkovým čajem ze šípků, které nám rostou na louce za domem pod stolovou horou. Slunce mi svítí lehce zboku do obličeje a pofukuje studený vítr. Vlasy mě občas zašimrají na obličeji. Hraju na ukulele a zpívám a mám se nádherně. Honzík kolem mě pobíhá sem tam, je v nějaké své hře. Vypadá podobně naladěn. Přibíhá ke mně...


- Maminko, chápeš, že seš silnej symbol Země?

-- Honzíku, jak to myslíš?

- Protože chodíš tady po tý Zemi, jsi s ní spojená, chápeš? Chodíš po Zemi a pořád vysíláš lásku. Ty uplně svítíš!

-- Aha... takže ty jsi taky symbol Země?

- Jo.

-- A tak i ostatní lidi jsou?

- Ne. Všichni ne. Ty, co jí ničí, tak nejsou symbolem Země. Nejsou v souladu.

....chvilka odmlčení...

Skoro bych řekl, že oni nemají domov.


Sedím tam, dívám se na něj a uvědomuju si jasné čisté sdělení jeho slov. Náhle se zvedá a zase si pobíhá ve svém světě. Je zase plně ve hře. Pětiletý klučík...


Nazval lidi, kteří na Zemi žijí, ale nejsou s ní spojeni, jako by vlastně neměli domov.

Jeho „postřehy“ mě baví.


A to je pro dnešek vše. Rozhodla jsem se zapisovat si vše, co mi v přírodě přijde. Mám ještě něco v zásobě. Tak zase příště…


Nelča


197 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše