• Nelča

Rituál

Drazí přátelé, dnes bych vám rád předal pocity a vyprávění jednoho krásného příběhu, kterého jsem se stal součástí. Byl jsem požádán vytvořit jistý rituál, o kterém bude řeč později, mojí kamarádkou Leonou Hrnkovou. Leon mi vyprávěla silný příběh o ženě Nele Bickové, která sama vychovává čtyřletého chlapce, který se jí narodil jen několik dní po tom, co pochovala svého muže, úžasného Honzu Bicka. https://kniha-janbicek.webnode.cz/ Pomalu se usaďte a můžeme vstoupit do pole kouzel a čar. V pokoře se ve svém srdci utišit a nechat se vést svým srdcem … teď předám slovo Nele, která mi poslala s odstupem času tento vzkaz s popisem dobrodružství, které jsme společně prožili … přeji vám příjemné vcítění se do příběhu …

Nela …

* * * * * Od doby, co jsme začali stavět náš vysněný domeček, který jsme plánovali ještě s Honzíkem (manželem), se ke mně dostávaly postupně informace, jak prostor harmonizovat. Co si tam „vyčarovat“, jaké případně používat kameny a tak…

A tak jsem dělala, jak uměla. Po nastěhování tam bylo hned milo. Když k nám někdo přišel, cítil se u nás hezky a vnímám, že je to tak dodnes.


A když jsem potom začala pracovat na zahradě, došlo mi, že i tam můžeme prostoru nějak pomoci. Začalo to vlastně tím, že jsme s Honzíčkem (synem) novým stromům při sázení dávali pod kořeny křišťály a každému stromku ještě popřáli, aby se mu u nás líbilo a promlouváme k nim dodnes.


Já však stále cítila, že by to chtělo ještě něco. A když nás poprvé navštívila Leonka, začala se moje představa rýsovat, neboť ona zná muže, který se přímo rituálům, posvátné geometrii, kamenům a dalším úžasným věcem věnuje.


A tak jednoho dne v srpnu 2019 dorazil na naší zahradu s Leonkou také Tom. Párkrát jsem se sice spletla při tykání a vykání, ale přišel mi jako sympaťák už od počátku. Měli jsme v plánu rituál… Nevěděli kde, co a jak. Já teda vůbec netušila, ale řekla jsem si, že se to celé zkrátka intuitivně vyvine.


Seznamovali jsme se společně, s prostorem, Honzíček do toho přidával něco svého a mě tak napadlo, co kdybychom se šli mrknout nejdřív na Úhošť. Je to „naše“ oblíbená hora. To ona mě zvedala vzhůru pokaždé, když jsem měla pocit, že na mě všechno po Honzíkově smrti padá. Chodila jsem tam s malým uvázaným v šátku už brzy po narození a cítila se tam vždycky tak dobře. Venku v přírodě jsem vždy měla pocit, že celý svět, vesmír, já, malý i velký Honzík, že vše je v pořádku a tak, jak má být. Ale doma to někdy bylo těžké. Naštěstí Honzíček spal v šátku krásně klidně a dvakrát denně pravidelně, takže příležitostí vyrazit do přírody a načerpat nadhled, sílu, klid a lásku… těch bylo vždy dostatek. Došla jsem k tomu, že jsem intuitivně chodila k vybraným stromům nebo z nich cítila, že jsou důležití. Některým místům jsem donesla křišťály jako dárek. A máme na hoře také oblíbené místo, kam chodíme vzpomínat na Honzíka, protože i jemu se tam, když ještě žil, velmi líbilo. Bylo jeho přání, abychom tam na něj vzpomínat chodili.

Navíc často při meditaci se dostávám právě na tohle „naše“ místo a setkávám se tam s ním. Nikdy jsem si nebyla jistá, zda vše, co při meditaci zažívám, si nevymýšlím. Moje fantazie je vážně asi nekonečná. Ale cítila jsem se tak dobře, že asi nemělo smysl to zkoumat víc. Prostě jsme se tam setkávali. Pokaždé přišel jinak, pokaždé jsme měli jiný společný prožitek a nikdy se mi od něj nechtělo zpět.


A tak jsme si toho srpnového dne vyšlapovali na Úhošť. Ve složení, kterému bych ještě pár týdnů zpět nevěřila. Byla jsem trochu napnutá. Byla jsem plná očekávání. Byla jsem lehce nervózní, ale tak hezky. A cítila jsem ohromnou vděčnost. Jakože… opravdu ohromnou. To nelze slovy popsat. Tom si naložil na záda batoh mně nejasného obsahu a to ve mně vzbuzovalo velikou zvědavost.


Tomovi a Leoně jsem porůznu povídala, co mi přišlo na jazyk. O Honzíkovi, Honzíčkovi, o sobě, o hoře, o nás a našem žití a bytí. Všechno ze mě šlo tak nějak samo, stejně tak jsme nějak samovolně šli určitým směrem. Honzík tehdy na Úhošti poprvé vylezl na teď už jeho oblíbený lezecký strom. Byla jsem šťastná, že je spokojený a vycentrovaný. Úplně stopro to byl on. Ne s každým se takhle dokáže uvolnit a být šťastný. I díky nim jsem pochopila, že on si lidi zkrátka vybírá.


Sledovali jsme nad námi plující mraky. Jeden vypadal jako sloník letící po obloze stejným směrem, jako my.


Tom také povídal. Označil stromy, které jsem i já cítila jako důležité. Honzík se jednoho z nich ptal, zda tu můžeme na hoře udělat rituál a zaléval ho trochou vody z lahve, kterou Tom přinesl. Prý mu odpověděl, že ano.


Došli jsme postupně až na to naše oblíbené místo. Netušila jsem, co bude dál, ale s Honzíkem jsme se šli podívat na ametyst, který jsme sem umístili po zimním slunovratu minulý rok. Ametyst jsme našli a juchali, jak krásně umístěný ve skále zářil. Je totiž namířený na západ a byl už večer, západ slunce na dosah. Nádherné měkké světlo, jemné zvuky letního večera a naše partička, která se mi zamlouvala čím dál víc.


Najednou jsme zaslechli nádherné zvuky. Přivedly nás zpět nahoru k Leoně a Tomovi a usadili se k nim na zem. Tom začal vytahovat kouzla z batůžku. Honzík byl krásně uvolněný, byl v tom s námi. Tak tady bude ten náš rituál!


Aniž by to Tom tušil, vybrat na krok přesně místo, kde se vždy při meditaci s Honzíkem setkávám. On si to nacítil. Píšu s odstupem pár měsíců, je listopad. Dnes už mnohem líp rozumím tomu, co se dělo a mnohé mi dochází postupně.


Západ slunce, bubínky, křišťály, nádherná vůně, voda i oheň. Také kelčáky od divočáka, které pár dní před rituálem Tom našel v lese - jeden bude pro místo rituálu, druhý mám pro Honzíčka schovaný, až vyroste, bude mít památku. Moji úžasní Honzíkové i přátelé. Celé to ve mně splynulo v jeden nádherný zážitek. Honzík pomáhal Tomovi sázet křišťály do země a pokaždé, když vyhloubili jamku pro křišťál, vyndali i kamínek, který jsem brala domů. Na každou světovou stranu po jednom a jeden doprostřed. A já si označila kamínky, abych věděla, které jsou z jakých světových stran. Spatřili jsme ducha místa, cítili se nádherně. Já vlastně ani nevím, co psát. Zjišťuji, že nejsem schopna slovy vyjádřit pocity a popisovat přesně krok za krokem, co se dělo, není stěžejní. Vše bylo vedeno pocitem a bylo to pro daný okamžik dokonalé.


Slunce zapadlo a my se za stále větší tmy vraceli zpět k nám domů. Tma a zážitek z rituálu nás velmi sblížily.


„Ta hora je s tebou tak spojená, že jsem se jenom naladil na Tebe a ty místa se mi rozsvěcely samy.“ povídal Tom cestou zpět.


S Honzíkem jsme měli v další dny ještě jeden úkol. Vybrat na naší zahradě místo, kdy přinesené kamínky zasadíme do země správně vzhledem ke světovým stranám. Bylo na nás, jak to provedeme a jaké místo si vybereme. Netušila jsem, jak a kam a co a jak, ale věděla, že to zase celé vyplyne. To místo se samo ohlásí.


Dorazili jsme tedy zpět domů. Rozloučili se. Poděkovali si. Pokud mohu mluvit za sebe, cítila jsem propojení snad s celým světem. Tihle lidé přišli, aby nás propojili s velkým Honzíkem. Aby naše zahrada mohla být propojena s naším místem. Ještě několik dní po rituálu jsem měla pocit, že nějak nemůžu přistát zpět na zem.


Usínala jsem s krásným pocitem a přáním, abych zjistila, jaké místo na naší zahradě je to správné. Netušila jsem stále, jaké by to mělo být.


Hned druhý den ráno mi to jako první věc vytanulo na mysli. No jasně, že mě to nenapadlo! Hned jsem věděla kam a jak to celé provedeme. Slíbili jsme si s Honzíkem, že si uděláme i ohýnek a těšili se. Tento den nám to večer nevycházelo, měli jsme už předem něco na plánu a druhý rituál si chtěli vychutnat, žádné spěchy.

Dva dny po rituálu na naší hoře k večeru jsme se s Honzíčkem rozhodli, že propojíme portál. Zasadili jsme kamínky, přikryli ho velkým kamenem, neboť je místo součástí kamenné dlažby a osadili zrovna pár dní předem „náhodou“ nakoupenými čtyřmi mini mateřídouškami – jako 4 světové strany. Zalili to celé zbytkem vody od Toma, zapálili svíčku a udělali ohýnek. Vše to vlastně proběhlo ve stejnou dobu jako dva dny zpět, slunce bylo už už zapadnout. Oheň jsme rozdělávali při trošce světla a poseděli u něj už za tmy. Honzík byl naprosto ve svém živlu.


Přátelům jsem psala, že portál byl propojen. Tom mi sdělil, že místo, které jsem vybrala, cítil jako to pravé i on.


Mě se tyto a další dny vyplavovaly emoce. Hodně emocí. Chtělo se mi stále brečet. Bylo mi úzko i hezky. Stále jsem měla pocit, že mám velkého Honzíka někde poblíž. Abych si ten krásný pocit udržela, rozhodli jsme se s Honzíčkem odjet do rakouského Kaunertalu, kde je nádherná čistá energie a klid. Je to takový náš druhý domov.


Děkuji Leo a Tome. Možná, že i pro Vás tu byla některá poprvé. Že i pro Vás to bylo silné. Propojovali jsme dva břehy, dva světy a jsem přesvědčená, že se nám to podařilo. Na zahradě máme místo, kam když přijdu smutná, odcházím s láskou a klidem v srdci. I Vy nám navždy v srdci zůstanete. Za sebe a oba Honzíky z celého srdce děkuji.

Nelča

* * * * *

Je mi velikou ctí, že jsem mohl být a jsem součástí toho všeho. Pro mne to byla veliká cesta pokory, úcty a odevzdanosti ve vnitřní intuici a hlas srdce, kterým jsem se nechal vést. Ještě přidám moment, kdy jsme stanuly před hlavní ceremonii a já začal hrát na Tibetskou mísu. Přilétlo snad tisíc malých mušek a začalo před námi tančit tanec nekonečného života. Později mi Nela řekla, že na místě kde jsem stál na hraně srázu, že právě tam vysypala do větru popel Honzy … a on se nám pomocí těchto mušek přišel ukázat, že je s námi a s Nelou a malým Honzíkem neustále…celou cestu nás provázely dva sokolové, kteří hlídali každičký náš krok …

V pokoře, úctě, lásce a harmonii v srdci. Tom – Kybalion – Bílá Vrána


PS od Nelči: sdílím vlastně to, jak Tom sdílel mé psaní o rituálu, protože mi přijde skvělé podat to celé i z pohledu někoho dalšího... Krásné dny...


Pro více fotek šipkou doprava...

328 zobrazení