Půst na vodě

Aktualizace: kvě 17

Je to už víc než dva měsíce, co jsem uvažovala o tom, držet vícedenní půst. A je to o něco víc než měsíc, co jsem se jednoho dne probudila a ve sprše mi došlo, že dneska začínám. Prostě jsem to najednou věděla.

Jednodenní půsty držím poměrně často, jsou i období, jako teď, kdy si dám každý týden jeden den bez jídla. Než jsem se ale vrhla na ten vícedenní, tak jsem si toho dost přečetla a vyposlechla a zjistila mnoho zajímavého. Mým cílem teď není vše tu vypsat, ostatně, kdo se bude zajímat, jistě si sám najde benefitů dost.. Ráda bych však sdílela svoji zkušenost.

Dočítala jsem se o lidech, co drželi týdenní, dvoutýdenní, 40tidenní půsty... A taky o jejich začátcích.. že poprvé to bylo jen pár dní.

A tak jsem na sebe byla hodná a řekla si, že až budu mít pocit, že je konec, tak skončím a nebudu mít žádné očekávání. Jen jsem se připravila v hlavě na to, že přijdou chutě na různé věci... Určitě jsem nechtěla skončit na základě "chuti na něco". Vymyslela jsem si pro sebe různé berličky, vlastně hlavně jsem se chtěla víc udržovat v "duševním" klidu. A taky jsem se uklidnila tím, že jsem celý svůj život normálně jedla a že za pár dní zase budu, tedy žádná tragédie se nekoná, o nic nepřijdu.

Čtyři dny jsem byla jen na vodě. Za jinak běžného provozu doma. Řešila v ty dny grafickou podobu Povídánek pod hrušní, výlety s Honzíkem, domácí hostina... Jen tu novou kamennou zídku, co jsem tou dobou stavěla, jsem si fakt odpustila. A co jsem na sobě vypozorovala?


- jak jsem zvyklá na jednodenní půsty, tak mi to další dny vlastně nepřišlo moc jiné, prostě jsem věděla, že teď zrovna nejím a bylo mi dobře

- po dvou dnech mi třeba došlo, že jsem za celý svůj život nikdy nezažila, že bych dva dny nejedla a uvědomila si, v jak ohromném blahobytu žijeme

- byla jsem utlumenější, klidnější, pomalejší

- čtvrtý den jsme byli s Honzíkem na horách... měli jsme ten oběd s vařičem na skále, psala jsem tu o něm tady... Ten den jsem si uvědomila, jak je všechno nádherné. Začala jsem vnímat mnohem víc barvy... Zrovna začínalo jaro, první květy a já byla nad normu okouzlená tou nádherou, jako bych se sytila barvami a krásou kolem sebe, najednou jako bych mnohem víc byla součástí té krásy a přírody kolem

- zažívala jsem, hlavně třetí čtvrtý den krásné pocity klidu, vše plynulo

- měli jsme doma návštěvu a hostinu... Místo jedení jsem si brala do ruky jídlo a očichávala si ho (tyjo, to zní jako úlet takhle napsané) a nejvíc jsem asi ujížděla na meruňkové marmeládě, která tak nádherně voněla po (nečekaně) meruňkách... vlastně celé ty dny, když jsem měla na něco chuť, šla jsem většinou čuchnout právě k ní ... čich jsem měla jakoby mnohem "bystřejší"

- bavilo mě vařit Honzíkovi, vyvařovala jsem mu samé dobroty a měla radost, že mu chutná, ale upřímně by bylo vlastně mnohem jednodušší se kuchyni vyhnout, což ale prostě jaksi za běžného chodu doma prostě nejde

- Honzík to celé bral tak nějak uplně normálně, občas mi něco nabídl ochutnat nebo kousnout, protože se zapomněl, ale nijak mu to nevadilo/nedráždilo/neovlivnilo

- Byl to takový exkurz do mé mysli... třeba jsem zjistila, kdy nejvíc na jídlo myslím a jak vůbec často na něj myslím a došlo mi, že mnohdy fakt jím, i když hlad vlastně uplně nemám, jen mi zrovna přijde fajn si v danou chvíli/rozpoložení něco dát


Pátý den ráno jsem věděla, že končím. Jak to přišlo, tak to odešlo. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem to zmákla. A postupně se vrátila do "normálního" režimu. Od té doby víc vnímám své tělo, své pocity ohledně chutí a hladu. A je mi jasné, že další delší půst zase přijde na řadu... Možná za měsíc, možná na podzim, možná za rok.. tělo si řekne. Moc to doporučuji, tělo to rozhodně ocení... a mysl také.


Krásné dny přeje

Nelča



Foceno před dvěma lety na Sicílii (skoro na den přesně)

422 zobrazení