• Nelča

První dva dny za námi - Cyklotour Na kole dětem 2019

Aktualizace: 3. čvn 2019

Druhý den veřejné cyklotour Na kole dětem. V nohách máme asi 180 km, já posledních 20 km už s Honzíkem ve vozíčku, kterého jsem si v Kadani nabrala. Druhý den a už jsem permanentně dojatá, takže nejdřív nalákám dojetí chtivé k nám do party dobré nálady. Dnes spíme v Žatci, zítra valíme do Zichovce.


A jedna z myšlenek, která se mi mihla hlavou tyto dny… Včera se hned do půl hodiny po startu Pepa Zimovčák, který jede celou trasu na vysokém kole, vyválel za přejezdem pod sjezdem, rozbil si nos, pusu, bradu, kolena… Nos byl na šití, kolo porouchané. Nedělám si iluze, že většina z nás by se nalodila do auta, ránu si nechala ošetřit a kolo opravit. Pepa se během pár minut nechal zalepit náplastí, přičemž to dle mého ničemu nepomohlo, kolo dali s chlapama dohromady a jelo se dál. Celý peloton trnul, když ho viděl na kolo opět nasedat. Večer mu na pokoji lékařské autority z „našich“ řad sešili nos a ráno se s úsměvem projížděl na náměstí v Sokolově už 5 minut před startem.

Dnes se ho večer ptám..

- Pepo, jak je Ti? Máš bolesti? -- Neli, nemám. Já tím nechci nikoho zatěžovat. - Ale upřímně, jak se Ti jede? -- Dobře. (úsměv, který mluví za vše) - Ty jsi stejně super… (pokládám mu ruku na rameno) -- Víš, já si myslím, že musím zaplatit daň, abych mohl jet. Něco se vždycky prostě přihodí. A já jsem rád, že jsem to platil já a ne někdo jiný.


Začínám se rozepisovat, ale zkuste vydržet…


Cestou často slyším hlasy směrem k němu, že by si měl dát voraz, pohov, ošetřit, šetřit se… A mně došla jedna věc. Je to zdánlivě uplně jiné. Je to nesrovnatelné. Ale cítím v tom malou nitku, která to spojuje a velké připomenutí toho, co mě naučil velký Honzík.

V době, než jsme se stěhovali ke Kadani z Písku, jsme doma balili. Pomáhala nám Honzova maminka, Honza tehdy víc ležel a odpočíval, protože měl za sebou opakované hospitalizace na neurologii a dobré to nebylo.

Měla jsem přesně tyhle tendence… Šetři se, nedělej to, odpočívej, my to zvládnem. Musela jsem ho ukrutně tím už štvát, protože se na mě utrhl: „A co mám dělat? Sedět a čekat na smrt?“

Bolelo mě to. Zároveň jsem ho v mžiku pochopila. On takový prostě byl. Dokud byl živý, chtěl žít. Dělat, co ho baví, naplňuje. Být prospěšný. Pomáhat mi, dokud to jen šlo. V tom všem byl úžasný a inspirativní.

Asi to nemusím vysvětlovat. Já jen, prostě… ač je to někdy těžký. Nechme každého jít si za svým srdcem, pocity, snem… Nechme každého, ať rozhoduje o sobě samém. Pepa mi připomněl, že nemám své strachy přenášet na jiné lidi. Už si je nechám. Nebo se o to pokusím. A půjdu si sama za svými bláznivými nápady (od kterých mě sem tam jiní také zrazují). Už se nedám. Žijme každý svůj život. Inspirujme se navzájem. Co je lepšího, než žít svůj život podle sebe.


Krásné dny přeji všem dobrým lidem, kteří tohle dočetli až sem :)


Nelča


PS: Foto s Honzíkem a mojí sestrou Vandou, která se vrátila z cest po Albánii, Turecku, Gruzii (atd.) a teď jde pěšky z Prahy domů do Kadaně. Dnes jsme se po 3 měsících setkaly v Žatci po dojezdu etapy a zítra jdeme zas každá svou cestou… Foto Ivo Dvořák, zdroj


34 zobrazení