Proplouvám svým stínem

V životě si prožíváme jemné i větší vlnky. Někdy radostí rozbíjíme pomyslné horní ciferníky štěstí, jindy ležíme na zemi a svíjíme se v pláči a nářku.

Vše mám poměrně detailně vyzkoušeno. Všechna dna, která jsem za svůj život a hlavně poslední roky (to si pamatuji nejlíp) zažila, jsem prožívala různým způsobem. Avšak.. Nikdy jsem se jim nebránila. Když to přišlo, prostě jsem se vybrečela až uplně do dna. Až už jsem prostě nemohla skoro se ani hnout, zůstala ležet v prázdnotě. Vše, co odešlo, po sobě zanechalo prázdno a já ho postupně naplňovala láskou a vděčností.


Věděla jsem, že všechny ty slzy většinou byly v návaznosti na odchod Honzy, ale pokaždé bylo důvodem propadu něco jiného, jiné uvědomění, jiná bolest.

Někdy ale na nás přijde propad, aniž bychom přesně věděli, proč to tak je. Stane se situace, je něčím nepříjemná a prostě nás rozbrečí (nebo jen pozve do smutku a samoty) a položí. Vnímám to tak, že se nemusím snažit tu bolest položit na pitevní stůl, rozkrájet ji na kousíčky a pochopit do poslední molekuly. Naopak. Ano, je tu, dovoluji si podlehnout, padnout.


Přijmeme-li stín bez snahy ho vysvětlit, odůvodnit, pak v něm nezatuhneme. Jen ho projdeme, očištění, mikro smrt. Pak znovu můžeme zažít znovuzrození, prozření, budiž světlo… Je to přirozené. Není třeba se bát, že se z toho nepoučíme nebo že nakonec nepochopíme. Přijde to samo, jako takový.. pěkný bonus na konec. Zlatý bludišťák nás nemine!

Můj poslední takový zážitek před pár dny byl, že jsem se večer složila pod návalem nových věcí, které jsem měla pocit, že neustojím. Brečela a brečela. Ráno se probudila s bolavou hlavou. Ležela, odpočívala, usnula. Po probuzení mi přišlo najednou intuitivně řešení. Bolest byla najedno tak slaboučká. Během krátké chvíle jsem vstala. Jako by se nic nestalo. Plná energie a chuti žít, tvořit, být tady a nechat se dál vést svou duší… Přišla znovu chuť odevzdat se životu…

Mám pocit, že pokud všemu, co přijde, nestojíme v cestě, tak to zkrátka jen projde, prožijeme si to pěkně, vezmeme si, co jsme potřebovali a odrazíme se šťastně dál.

Když do stavu dna zabředneme, začneme ho pitvat, rozebírat, šťourat a pokoušet, tak se mu to snad i bude líbit, šibalovi, že si ho všímáme, zůstane u nás a pěkná depka je na světě. Nebo se můžeme bránit. Ne, já nechci, to bude bolet, nééé. Začne nás to dobývat a celý proces se opět prodlužuje a ztrácíme nadmíru energie.

Jako i v jiných oblastech života i tady mám pocit, že platí – nestát životu a sobě v cestě.

Krásné dny přeji!

Nelča


PS: zrovna dneska jsem zažila tak milé setkání na poště.. s někým, kdo četl Povídánky pod hrušní.. prý se hlásí o jakoukoli další knížku.. Naplnilo mě to radostí.. děkuji. Už máte tu svou a nebo máte co malého podstrčit ježíškovi? Ke knížce tudy. A pozoor, ke každé objednávce dávám až do Vánoc pohlednici :)



65 zobrazení