Proc si neplnime sve sny

Znáte to taky? Chce se mi něco dělat z nejhlubší hloubi duše. Sním o tom. Představuji si to. Dokonce se na to těším.

Ale.

Nikdy nezačnu.

A pak se otočím, další den/měsíc/rok/život (!) v háji.

Jak to? Vždyť jsem si to tak plánovala.

Myslela jsem, že jsem jediná, kdo o něčem sní a není schopen se vždy rozhoupat.

Myslela jsem, že některé mé sny a nápady jsou až moc pošetilé, a proto jsem se k nim nedostala.

Jenže když na ně čím dál naléhavěji myslím a do cesty se mi staví lidé, situace i zkušenosti, které mě stále vedou za TÍM...

Asi to nebude až tak pošetilé.

Asi to nebude až tak nedůležité.

Asi to bude něco, co si v hloubi duše přeji zažít.

Proč to nedělám? Jak je možné, že ten největší sen nedostane šanci ke zhmotnění, zatímco ledajaké rychlé nápady jsou promptně realizovány?

Protože mám v sobě jakousi pomyslnou překážku, a tak dokážu vymyslet neuvěřitelné množství další věcí, které je přeci dobré udělat. A i když jsou také krásné (a někdy ani nejsou krásné) jsou vlastně jiné. Ne tak důležité. Jsou to takové malé náplasti a rozptylovače.

Tedy… mi došlo… už se k tomu dostáváme, snad to cvakám srozumitelně.

Čím větší sen a čím víc z hloubi duše po něm prahnu, tím spíš ho budu odkládat.

Tedy už aspoň vím, že to, co nejvíce odkládám, je pro mě paradoxně to nejdůležitější a měla bych si zkrátka vyhrnout rukávy a pustit se do toho.

Krásné dny přeji!

Nelča