Proč nám stačí jen půl

Aktualizace: bře 4



Jak to, že nám často stačí jen část toho, co bychom doopravdy chtěli?

Máme představu, přání, sen. A jakmile se přiblíží něco tomu podobného, chňapneme to, držíme a jen tak nepustíme - vrr! Přitom to ale není celé. Navíc, pokud to bude ono, nebude tam ani strach, že o to přijdeme, protože přijít můžem jen o to, co už nepotřebujeme.

Co nám brání v tom, počkat si, až k nám přijde to, co je skutečně to pravé a naše? Strach? Obava z toho, že bychom nedostali nic, tak alespoň něco? Nebo to ani nepoznáme, protože nevyhovující část nahradíme představami a domněnkami?


Je dobré si to uvědomit, říkám si. Počkat si na práci, která je skutečně ta pravá. Na partnera, který je ten pravý. Na vysněné auto, místo k žití, pocit, že TO je to ono.


Jestli jsem někdy tohle intenzivně trénovala, tak při stavbě domečku, ve kterém teď s Honzíkem žijeme. Jakooo, vím, že Ti, kteří tomu přihlíželi, si museli už skoro trhat vlasy na hlavě nebo raději by mě snad ani nevídali. Některé věci jsem řešila. A dlouze. Nebo ne.. neřešila. Jen jsem čekala s rozhodnutími až do chvíle, kdy jsem věděla, že tohle je ta finální varianta. Přečetla jsem celý internet a pak to podrobovala svému citu a pocitu. Propojování logiky s intuicí.


Byla jsem naivní myslet si před stavbou, že mám-li rozmyšlený druh podlahy, vytápění a barvu koupelny, že už vím všechno (haha, já si to fakt myslela) Byl to mazec. Ale než jsem do nějakého rozhodnutí šla, potřebovala jsem mít pocit, že to přesně vyhovuje tomu, co očekávám a že je to "finální volba". Tu jsem poznala tak, že už jsem neměla červíka, který by to chtěl nahlodat a možná i sežrat. Prostě hotovo, rozhodnuto, jedeme dál.


S tím, jak život nechávám plynout, vnímám, že vážně můžeme být klidní, naslouchat si a být trpěliví a poctiví k sobě. A teď otřelé klišé - všechno má svůj čas. A moje stokrát omleté - ctěme své pocity. Věřím tomu. A tak si budu častěji klást otázku... Nelčo, je to celé? Je to ono?


Krásné dny přeje

Nelča


104 zobrazení