Proč pečovat o pestrý a láskyplný vnitřní svět

Fraktály a podobnosti vnějšího a vnitřního světa mě často fascinují. Celý vnější svět máme všichni i v sobě uvnitř.


Kdybych vám tak mohla ukázat, jak nádherný, pestrý a bohatý vnímám svět uvnitř sebe. A kdybych třeba mohla nahlédnout do toho vašeho... Před lety jsem si prošla jednou krásnou meditací s Terezkou Kramerovou, tuším, že se jmenuje Duchovní srdce. A uvědomila si tento vzácný prostor uvnitř sebe sama, ve své hrudi. A jak jsem se tam postupně vracela a vracím, objevuji dál a dál, co všechno tam je.


Mám velmi velmi bohatou fantazii a naštěstí jsem si ji nikdy nenechala od dětství pošlapat. Kdykoliv mluvím nebo píšu, vidím vše v obrazech a vlastně jen popisuji, co nejlépe dovedu vše, co vnímám a vidím. V srdci mám pohodlné posezení, takový hezký útulný pokojíček a mohu se z něj dívat do dvou stran - do vnitřního a do vnějšího světa.


Do vnějšího vidím ven jako z výlohy. Jako bych se ven na svět dívala odněkud z hrudi a ráda tenhle jiný pohled používám. A když se otočím do sebe, do svého světa vnitřního, vejdu na měkkou travičku, dál je jezírko s rákosím, domeček (který jsem ale ještě neprozkoumala, jen tam je a vím, že v něm jednou budu žít), je tam "naše" stolová hora, nádherná příroda, potom dál lesy a za nimi obrovské jezero obklopené velikými skalistými horami a loukami. A také mnoho zvířat, se kterými můžu komunikovat. A ráda tam brouzdám a objevuji nové. Ono to objevování je totiž spíš tvoření nového. Jako bych tam našla přesně to, co si přeji a co nejvíc potřebuji. Všechno je tam možné. Trošku jako "Komnata nejvyšší potřeby", znáte-li Harryho Pottera.


Vnímám, jak je to pro mě důležité. Vědět, že ten svůj krásný zdravý a v souladu se Zemí, přírodou a vesmírem tvořený svět už mám uvnitř sebe a dál ho rozvíjím. Někdy tam někoho pozvu a povídám si s ním, ať je ve skutečnosti živý či nikoliv. I když nejsem v přírodě ve skutečnosti, chodím tam před spaním, za zavřenýma očima a často tam nacházím odpovědi na své otázky, které si během dne porůznu kladu a rozjímám nad nimi.



Ne, nepřijde mi, že je to svět, do kterého utíkám, protože zároveň čím dál víc miluji ten, který tu máme. Je mu čím dál podobnější. Moc bych si přála, aby můj pohled přes výlohu do světa ven jednou skutečně odrážel ten, který mám uvnitř. Vím, že náš vnější svět je odrazem toho vnitřního, ale vnímám, že ještě mám v sobě drobná omezení, která mi brání v tom, abych ten náš svět skutečný dokázala takto vidět. A také by bylo fajn, kdyby nás bylo víc. To vnímám jako velmi důležité. Je třeba, abychom všichni pečovali o ten svůj. A přetvořili tak společně ten venku.


Ta krásná symbolika... a to mi fakt došlo teď, jak to píšu. Jak můžu vlastně tvořit jen ten svůj svět vnitřní. Na vnější se z výlohy jen dívám a měnit ho nemůžu.

Nemůžu změnit ostatní lidi. Ale můžu sebe. Pracovat se svými omezeními. Být čím dál víc sama sebou.


Dřív jsme mohli utíkat ven. Vnímám to tak, že když máme svůj vnitřní svět pustý a prázdný, nepokojný nebo dokonce v něm nedokážeme žít, hledáme záplaty a náplasti venku. Různé kratochvíle a rozptýlení. Jenže ty nám teď vypnuli. A prostor pocitově dost omezili.



A tak můžeme konečně věnovat čas svému nitru. Nastolit v něm mír. Zasít semínka (sebe)lásky - kdy jindy než teď s blížícím se jarem. Půdu zúrodňovat a zajišťovat dostatek vláhy. Postupně. S trpělivostí. Semena těch největších rostlin (a nejdůležitějších pilířů v životě) klíčí dlouho, rostou pomalu a také nejdéle vydrží. A je potřeba to nevzdat.


A pokud je tu velký tlak a více těch, kdo tlačí na to, aby tady venku byl svět k nežití, o to víc a s větší láskou pečuji o ten svůj a vyčkávám, až se další budou chtít přidat. Vše je v pořádku takové, jaké je. Cítím klid. A radost. To oko tornáda, o kterém jsem psala. Právě teď jsou ideální podmínky, abychom chtěli sami od sebe o sebe pečovat.


Krásné tvořivé dny s láskou přeje

Nelča

113 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše