Povinné předškolní vzdělávání - jdeme individuálně

Tak už jsme v tom taky... Honzík je přihlášený do "předškolního vzdělávání". Ne, že by se v našem životě tím něco měnilo, domluvili jsme se společně na individuálním vzdělávání. Ale je to vlastně zvláštní pocit, že je mu 5 a už by měl povinně něco dělat nebo někam docházet.



Přijde mi to podivný svět, věřit, že za zdmi odděleni od přirozeného života v uměle vytvořené skupině se můžeme naučit víc než provozováním přirozeného života. Ano, je tam spousta o čem psát a co rozebírat a ano, bylo na to téma napsáno už mnoho.


Jakmile člověk jednou nastoupí na svojí cestu, nějak už to nejde zpět. Já si prostě vůbec neumím představit, že bych čekala každý rok na pár týdnů dovolené a každý týden na víkend a každý den na odpoledne a každé ráno se sobě dívala do očí v zrcadle s tím, že je to dobré. Chápu, že to není pro všechny, ale já za sebe vím, že vždycky udělám vše proto, abychom to takhle mohli mít. Že vždycky udělám vše tak, jak nejlíp umím, abychom se měli tak, jak uznáme za nejlepší. A proti nikomu tímhle nemířím..


Honzík se těší, že bude zase moct chodit do Lesního klubu Havranpírko v Rájově. Ty totiž jako poslední můžou začít svou činnost (kdo ví, na jak dlouho), ačkoliv jsou tam děti v malé skupince a celý den v přírodě. Inu.. jak říkám, zvláštní svět.


Stojí za to dělat něco pro to, aby to "alernativní" bylo normálním a to "normální" bylo alternativní či přechodné. Třeba tím, že to budeme žít.


Mějte krásné dny! Nelča

306 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše