Pohádka o skoro třech prasátkách, aneb jak ustát svoji cestu

Aktualizace: bře 29

Do života jsem si přinesla takový nutkavý pocit… Neustále jít za tím, co je přirozené. Když se dívám zpětně na svůj život a uvažuji nad tím, kde se bral můj motor k tomu dělat v životě změny a prošlapávat si svou cestu, byla to právě touha po přirozenosti.


Můžeme si vyprávět pohádku O třech prasátkách. Znáte jí? Jak si každé prasátko staví svůj domeček a zlý vlk to dvěma sfoukne, zatímco třetí si postaví bytelný domeček, který jen tak něco nezboří?


Tak tady bude jen jedno prasátko. Můžeme mu cvičně říkat Nelča, protože je to hezké jméno, žejo. Navíc prasátka jsou chytrá a žádné jméno tedy neurazí.


Foceno ve 2000 metrech nad mořem v Rakousku

Tohle prasátko Nelinka celý život toužilo po tom, aby žilo svůj život co nejvíc přirozeně. Zpočátku, to ale vlastně nevědělo. Jen se jednoho dne rozhodlo, že ho nebaví život, který žije ono samo a také všichni kolem něj. Byl příliš uspěchaný. Nebyl zábavný, radostný ani naplněný. Nikomu kolem nezářila jinak krásná očka, a tak bylo jasné, že ani oni si šťastně nechrochtají, vyjma velmi krátkých momentů vytržení.


Nene, tohle naše prasátko nechtělo. Vědělo, že pro tohle se nenarodilo. Jenže. Když to, co všichni dělali, nebylo to správné, co tedy? Prasátko nevědělo. A tak ho napadlo, že půjde někam, kde to nezná, aby přišlo na to, co mu bude nejvíce chybět. A to bude to pravé pro něj!


A tak se vydalo do nepoznaných krajin. Táhlo ho to do hor. Do lesů a mezi květiny. Bylo hodně samo, ale přesto necítilo samotu. Naopak cítilo poprvé v životě naplnění radostí ze sebe samého. Začalo se mít velmi rádo za to, že pro sebe tento krok udělalo. A protože už ho nebavilo kráčet v malých tvrdých botech jako ostatní prasátka, protože mu to křivilo paznechtíčky, začalo chodit často v přírodě bosé a koupalo se často v čisté ledové vodě horských bystřin. Pocítilo ještě větší energii a soulad s okolím. Vše bylo najednou tak jasné a jednoduché a přirozené.


Foceno o pár set metrů výš... :)

A tak se naše prasátko Nelinka rozhodlo, že si postaví domeček. Uplně obyčejně obyčejný. Takový, který bude v souladu s ním samotným i s okolní přírodou, která ho inspirovala. Začalo tedy stavět. Vybudovalo takový malý nenápadný domek ze slámy. Prasátko si bylo trochu jisté a trochu nejisté, že je to ono. Přeci jen, všichni ostatní stavěli své domečky úplně jinak. Také ho to tak celý život učili. Bojovalo samo se svým vlastním přesvědčením. Někdy mělo chuť to vzdát. Někdy mělo chuť se vrátit mezi ostatní. Ale jen si to představilo, zabolelo ho bříško i srdíčko.


Jednou šel kolem velký medvěd, který měl obrovský dům na konci údolí. Vědělo se o něm, že jeho domeček spotřebovává nezměrné množství elektřiny, má splachovací záchody a vypouští dál do potoka znečištěnou vodu. Ne. Kakat do pitné vody se našemu prasátku nechtělo. Ale přesto medvěd přišel a vyčetl mu každičký kousek domečku. Prasátko bylo nešťastné a jeho slaměný domeček se tak zhroutil jako domeček z karet. Stejně jako jeho sebedůvěra a důvěra v život a přirozenost. Jak v něj přestalo věřit, byl pryč.


Jenže prasátko Nelinka mělo ten dar – vytrvat. Když se znovu párkrát prošlo do hor, vědělo, že jednalo správně. Že chce být v souladu s přírodou. Chce žít přirozeně. A vědělo, že není čeho se bát. Stejně jako voda se nebojí padat jako vodopád. Stejně jako ptáče se odhodlá poprvé vyletět z hnízda. A bylo si tentokrát o dost jistější. Nanosilo si z lesa dříví a začalo sebevědomě stavět své nové obydlí. Párkrát sice zaváhalo, ale o dost víc si věřilo. Nové obydlí bylo o něco větší. Vybavenější a promyšlenější. Prasátko se cítilo skvěle, když ho dostavělo. Domeček vypadal k světu. A jeho dřevěné trámy krásně ladily s okolím.


Jenže medvěd stále brousil kolem. A nebyl jediný! I ostatním obyvatelům údolí se zdálo, že prasátko dělá divné věci. Dělalo všechno úplně obráceně než všichni ostatní. A dokonce se tvářilo spokojeně, to bylo velmi znepokojivé. Ne, to rozhodně nebylo normální.


Když si jednoho dne naše prasátko se zpěvem připravovalo půdu pro svůj první záhonek budoucí zahrádky, objevila se u jeho domečku banda naštvaných zvířátek. Snažili se ho přesvědčit, že by nemělo být tak samo, že je to divné. A že by mělo dělat věci jako oni. Že se určitě samo neuživí, že by mělo chodit pěkně spořádaně a pravidelně do práce, pak by mělo své jisté. Říkali mu, že život je pes. A ten vrčí a kouše, takže je třeba mít se stále na pozoru. Ideálně nějakou zbraň vždy po ruce. A takhle do něj hučeli celé odpoledne a pak navečer odešli. Jeho zrytý kousek půdy zdupali a nechali ho tam. Prasátko celou noc plakalo a z jeho domečku zůstaly jen základy.


Opět naše prasátko Nelinka chodilo do přírody pro inspiraci a pro odpovědi na své otázky. Už vědělo, že se nechce vrátit k ostatním zvířátkům. Pochopilo, že nechce být jako oni. Ale potřebovalo si věci pořádně promyslet. Znovu si vše přehodnotit. A ujistit se, že celý jeho domeček je postaven tak přirozeně, že by na něm nenašlo skulinku. Nic, co by si odporovalo. Chtělo, aby jeho nový domeček byl stabilní. Celistvý. Aby to byl jeho chrám, ve kterém vždy najde útočiště. Ve kterém už nikdy nebude pochybovat a věřit ostatním zvířátkům, že by se mělo bát. Nebo že by mělo mezi ně zapadnout. Už vidělo, že ostatní zvířátka jsou nespokojená, protože nežiji přirozeně. Jak mohou žít na zemi a zároveň s ní nebýt v souladu? Jak mohou žít na zemi a zároveň ji ničit? Copak si neuvědomují, že vše je jedním a ničí tak i sebe?


Prasátku došlo, že jeho vnímání světa už je celistvé. Už si v něm nic neodporovalo. Už se ani ono samo nemuselo přesvědčovat znovu a znovu o tom, že to, co žije, je pro něj v pořádku. Cítilo soulad. Příroda mu vždy dala přesně to, co potřebovalo. A tak si postupně vybudovalo nádherný domeček. Byl dokonalý. Měl dokonce záchod – pilinový. A tak mělo prasátko dostatek hnojení do své zahrádky. Domeček krásně zapadal do okolí. Nebylo třeba složitého vytápění ani plýtvání. Prasátko bylo spokojené. Partičky zvířátek „pochybovačů“ chodily dál, ale bylo jich čím dál méně. Ne, že by je prasátko přestalo štvát. Někteří byli přímo běsní. Ale pochopili postupně, že už s prasátkem nehnou a nechali mu jeho prostor.


Jenže se stalo, že jednoho dne ráno prasátko roztáhlo závěsy a uvidělo, že na dohled od něj si někdo staví podobný domeček. A při svých procházkách potkávalo další a další zvířátka, která už také měla dost toho shonu a chtěla žít přirozeně. A tak mělo naše prasátko Nelinka časem mnoho nových přátel. A oni společně sdíleli nová poznání. Každý z nich byl soběstačný sám za sebe, jako je každá buňka prasečího tělíčka samostatná. Ale zároveň byli všichni schopni spolupráce na dalších větších projektech a tak si spokojeně žili a vzájemně se podporovali až do konce jejich dní…


***

Tenhle lehounce naivní příběh o prasátku mě napadl, když jsem uvažovala zpětně nad tím, jak jsem šla a jdu životem. Přirozenost. To byla a je moje cesta. Vždy pro mě bylo důležité vnímat, co je přirozené. To jsem viděla v přírodě. Tam mě to vždy táhlo, abych pochopila. Došlo mi, že systémem předkládaný život je úplně opačný. Šla jsem tedy svou cestou přirozenosti vstříc a vzdalovala se té „normě“, která je kolem nás. A to byl v určitou dobu boj sama se sebou. Vyrůstáme totiž v té „normě“ a jsme jí prorostlí. Naše názory zjistíme, že nejsou vlastně naše, ale než si to ustojíme vůči sobě, chvíli to potrvá. Než si to ustojíme vůči okolí, trvá to možná ještě dýl. Ale zpět už to nejde, protože už máme cesty a poznání za sebou a popřeli bychom sami sebe, kdybychom se neposlechli. Tohle období bourání a stavění si pevného základu může být dosti náročné.


Vždy se objeví nějaký „strážce normy“, který nás nabádá, abychom poslouchali. Abychom se zařadili. A někdy nám svými pádnými argumenty zbortí celý domeček. Protože ty argumenty známe, vyrostli jsme v nich. Ale když začneme budovat svůj svět, který nás vede k životu, dokážeme si ho znovu postavit. Tentokrát už bude bytelnější a pak zase bytelnější, až je to pevná stavba. Jen tak něco ji nezboří. Už si v ní nic neodporuje. A pokud se objeví něco, co odporuje, je dobré si to se sebou opět probrat a škvíru vyjasnit a přeskládat, aby zapadala do celku.


Stojí to za to.

Prasátkům zdar!

294 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše