Podzimní putování s větrem

Na samém začátku podzimu jsme s Honzíkem vyrazili na cesty novým způsobem.. Baví mě objevovat nové možnosti pro naše putování a tahle mě velmi nadchla. Říkali jsme tomu Putování s větrem a jeli, kam nás to zrovna zaválo...


Sbalili jsme oblečení (to nejnutnější), jídlo, vařič, spacáky a rozkládací molitanovou matraci a nastěhovali se do našeho auta.



Jestli mě něco dostalo, tak ta jednoduchost. I nízkonákladovost. Oba jsme si to zamilovali. Večer, když byl čas někde najít místo na přenocování, jsme nějak pocitově začali zajíždět do menších a menších silniček, až se vždy ukázalo nádherné a ideální místo, kde jsme se cítili bezpečně a spokojeně.


Zatímco jsem vařila snídani... Nejlepší houpačka, co jsme kdy potkali a hned vedle "domečku"...

Stejně jako na našich pěších cestách (přes Krušné Hory, ze Sněžníku na Sněžku a dalších) mě bavilo, jak vše zapadalo. Na cestách mě to vždy mnohem přirozeněji uvede do módu "odevzdání se". Jsem v absolutní důvěře, že vše je zkrátka jak má být. Brouzdali po lesích a roklích a podél skal. Několik dní nevstoupili do žádné budovy a žili tak nějak přirozeně podle biorytmů přírody.


Ráno jsme vstali, vyběhli ven (pokud nelilo jako z konve), proběhla ranní hygiena a má malá otužovačka (přeci jen bylo pět stupňů ty dny třeba). Ovesná kaše na plynovém vařiči, sbalení svačiny a ukulele a hurá na výlet. Toulali jsme se pomalu, zastavovali všude. Jen tak byli...



Protože jsem na cestách bez internetu (čudlíkový telefon zn. ideál - navíc ho beztak i přes den vypínám), byli jsme nějak mimo čas. Mapu jsem měla papírovou - starý cykloatlas ČR z roku 2008, ze kterého se dají vytrhávat listy. Hodně z nich už jsem v minulosti používala. A zjistila jsem, že zkrátka vůbec nejsou aktuální. Turistické trasy mají jiné barvy a vedou někam jinam nebo jsou nové nebo už nejsou žádné. Docela jsem si to užili, a i když jsme někdy došli jinam, než jsme si podle mapky naplánovali, vždy to zapadalo. Nezapomenu na to, jak jsme si řekli, že zkusíme jet vlakem, když jsme si zašli. Přicházeli jsme k nádraží a zrovna přijížděl náš vlak.



Taky nezapomenu na zážitek... spali jsme u chatové oblasti. V noci nás probudilo bušení do auta. Měli jsme zamlžená skla, protože pršelo, a tak jsem nemohla na noc větrat ani o píď. Bušili na nás 4 chlapi se psem. Zpětně mě dostává můj klid. Vůbec mě nenapadlo mít strach. Hned mi přišel pocit - je to nedorozumění. A opravdu. Otevřela jsem a řekla jim, že tu jen přespíme a ráno jedeme dál, jestli to nevadí. Oni si ulevili, prý viděli přes zamlžená okýnka jen spící dítě a lekli se. Ráno jeden z nich přišel a protože dále lilo, pozval nás na snídani do chaty. Bylo to prostě milé.



Naše putování nakonec ukončila vybitá a už svůj život končící baterka v autě. Startovat jsme museli přes kabely (zase umím něco nového).


I tady jsem si ověřila, že důvěra v život a ve ctění vlastních pocitů, je to nejlepší a nejjednodušší, co můžu dělat... Zážitků a krásných momentů jsme měli hodně do zásoby.


Krásné dny přeji!

Nelča


PS: už jste četli naše Povídánky? :)


104 zobrazení