Odevzdej se, i za cenu, že zemřeš

Jak jsem psala už, na konci loňského roku jsem si prošla velkým propadem. Deprese. Pocit zmaru. Nicotnosti. Pocit, že jsem jen parazit bez jakéhokoliv užitečného přesahu pro celek.

Když jsem se nakonec odrazila ode dna a postupně se dostávala nahoru, byl jednou jeden takový večer…


„Achjo, bože, co mám dělat? Co mám ještě dělat? Stále mi není dobře.“ „Odevzdej se. Odevzdej se i za cenu, že zemřeš. Odevzdej všechno.“


A já ležela a brečela a byl to zvláštní pocit, jako bych postupně polevovala a polevovala. Odpadaly ze mě velké kusy čehosi. Bolely mě různé části těla. Trvalo to dlouho. Až do bodu, kdy jsem cítila příliv energie.


„Už sis vše rozhodla, teď už nic rozhodovat nemusíš. Jen se odevzdej.“



Je to klid a lehkost. Nechat se sebou vést. Je to tady hra. A my s ní souhlasili. A pak zapomněli, že ji hrajeme. Nevidíme to celé. Nikdo z nás není schopen vidět všechno. Vidíme kousek a ten nám může způsobovat různé pocity.


Jsme zvyklí uvažovat složitě. Ale když se ptám na otázky sebe sama nebo někam výš, odpovědi chodí jednoduché. Až se tomu nechce věřit a zavrhli bychom to jako triviální řešení. Vždyť taková „komplikovaná situace“ tady a tak je třeba „složitého řešení“, no ne? Jenže to komplikované tvoříme my. Pochopila jsem, že vesmír, bůh, zdroj, jak chcete, prostě není složitý. Všude kolem nás jsou jednoduché principy – ty přirozené.


Možná je mé chápání až moc jednoduché, v tom případě se omlouvám a celé to škrtněte, je to můj pohled.


Nelča

218 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše