Obklop se tím nejpřirozenějším



Procházím mezi stromy. Drobné paprsky prosvítají mezi pokroucenými větvemi jejich korun nade mnou. Všude je klid. Sem opravdu nikdo jen tak nechodí. A přeci je tu tak živo. Vidím srnčí zálehy, cestičky mezi křovím. Půdu rozrytou od prasat. Hmyz se také už hlásí o své místo. A všude kolem zpívají ptáci. Mám pocit, jako by mě doprovázeli. Lehám si do suchého listí. I v něm je živo. Broučci se rozpochodovali a dělají si cestičky. Klíčí tu nespočet semínek stromů popadaných na podzim. Sem tam se objeví o světlo bojující rostlinka. A dokonce je tu divoká pažitka, s vděčností si pochutnávám a během chvíle by mě nepolíbil ani ten nejmilovanější člověk, má říz!


Ležím na zádech a dívám se na modré nebe a všeliké větve pohupující se v jemném větru nade mnou. Kladu si otázky a okamžitě na ně dostávám odpovědi. Takové, jaké dokážu uchopit. Takové, které dokážu žít. Je to tak snadné. Jak je možné, že je to tak snadné. Jsem plná vděčnosti a tečou mi slzy. Ležím tu dlouho a mám pocit, že moje tělo ztěžklo a propadlo se až do země. Přitom se ve mně rozlévá taková lehkost. Tak snadné…


Pak pokračuji dál. Těch stromů je tu tolik. Tolik. Každý jiný. Každý zajímavý. A je tu také jeden, který je suchý, ztrouchnivělý a život ho už opouští. Přesto necítím lítost, ale klid. Vládne tu rovnováha. I z něj cítím klid a odevzdanost.


A pak mě napadá… Nevěnujeme poslední dobou náhodou pozornost pouze jednomu ztrouchnivělému stromu? A nepodléháme strachu o to, co s ním bude? Co když se pootočíme, rozhlédneme a zjistíme, že nemusíme uvadat s ním. Víme o něm. Avšak můžeme nasát život, který bují okolo nás. Zrovna se po zimě nadechuje. Dýchej. Vnímej. Buď s ním. Na světě je tolik moc tvořivosti a projevů života. Můžeš si zvolit, čemu budeš věnovat pozornost. Obklop se tím nejpřirozenějším. A žij.


Nelča

44 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše