Nemusíme to monstrum živit

Někdy na podzim jsem měla sen, který si ale dokážu až dodnes přehrát prakticky celý.


Představme si velkou halu. Na pravé straně všude kam dohlédneme stoly ala open office, hromady lidí a všichni zaboření do práce na počítači. A nejen to. Všichni zároveň ve střehu, protože musejí každou chvíli vystřelit kulku. Občas někteří nějakou dostanou a padají k zemi. Všichni jsou v neustálém pnutí a strachu. Nevědí, zda dřív pracovat anebo střílet po ostatních, protože se bojí o své životy, když by nestříleli.


Vidím se tam, jak tam sedím jako jedna z nich. Celá zoufalá, že vůbec nechci po nikom nic střílet. Prozatím se mi kulky vyhýbají, ale je mi tak moc nepříjemno a nevím, zda to ještě vydržím. A najednou se odhodlám a zvedám se ze židle, čímž se vystavuji většímu nebezpečí a říkám všem:


Dost, už nemusíme střílet! Když nikdo nevystřelí, tak nikdo nemusí mít strach!


A najednou přichází klid a úleva. Všichni si naráz uvědomují, že to nemusí dělat. Proč to vlastně vůbec dělali? Nějaké vypnutí či šálení?


Najednou všichni zmizí a já zůstávám v té velké hale sama. V levé její části je sklad. Obrovský a vysoký (sklad v Ikea hadr) a mezi vysokánskými regály se ke mně sune obrovské monstrum. A já vnímám, že to on nás tam udržoval v tom, že střílet jeden po druhém je potřeba. A stejně tak pracovat je potřeba, aby bylo co jíst. Byl děsivý. Jako fakt. Ale já zůstala stát v klidu. A vyslala mu jednu myšlenku….


Láska.


A víte co? On ji přijal! A svou sílu a schopnosti začal používat k tomu, aby byl prospěšný.


(A aby toho nebylo málo, někde v mezi ději se mezi těmi lidmi objevil muž a já cítila, že to je ten On a stihla se v tom všem do něj zamilovat. Ale to je jen třešnička na konec. Pro mě.)



Jsme národ pohádkařů. Všichni jsme si snad prošli pohádkovou výchovou, kde vše dobré vítězí díky projevení lásky. Není to náhoda. Nemusíme živit to monstrum. Nervozita houstne. Osočování a různé názory. Údávání. Rozdělování nás.


Volím laskavost. A ctění osobní zkušenosti, kterou si každý potřebuje prožít.


Není to naivní. Aneb jak jsem sdílela nedávno… „Všechno musí dosáhnout svého vrcholu, aby to mohlo odejít. Ale právě vyšší míra konfliktu nás všechny povede ještě k hlubšímu zamyšlení nad tím, že jediné, co má hodnotu, je Láska.“ (Andrea Homolová, kniha Známe se celé věky)


Krásné dny, přátelé

Nelča

161 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše