Nemám odmeditovány stovky ani desítky hodin. Ale prostě žiju život..

Moje probuzení z jakéhosi „života, který by měl žít mladý člověk, který to chce někam dotáhnout“, začal před hodně lety, kdysi v Kanadě (2011). Možná ještě před odletem tam, ale třeba v Kanadě jsem přišla na to, že jsem v pořádku taková, jaká jsem. Bylo to zajímavé zjištění, člověk by věřil, že je to přirozené. Jenže nebylo. Od té doby jsem se začala vyvíjet ještě víc jiným směrem, než dřív. Ještě víc jiným, než většina lidí kolem mě.


Pomohla mi i práce, kterou jsem dělala, vztahy s lidmi,...

Obrovským akcelerátorem mého vývoje byla smrt mojí milované babičky a to, že jsem mohla být s ní až do konce… To bylo něco, co mě naprosto nasměrovalo na sebe, lépe možná řečeno do sebe. Díky ní jsem se dotkla toho nehmotného, co nás všechny přesahuje. Dokonce jsem přišla o pár přátel, protože jsem začala být jiná.

A vývoj pokračoval… Práce v rakouském Kaunertalu, kde jsem se začala mít fakt ráda a vážila si sebe.

A pak Honza. Životní lekce, za kterou jsem navždy nesmírně vděčná. Navždycky jsem mu vděčná za všechno, co mi ukázal – o něm, o mě, o světě, o nás… Když si to ale vezmu zpětně, od doby, co zemřel, jsem ale zas už uplně někdo jiný. Někdy si říkám, že vlastně je to všechno taková rychlost. Jsou období, kdy mám pocit, že se měním snad přes noc.

Od doby někdy po smrti velkýho Honzíka jsem, ani si nevzpomínám proč, nabyla dojmu, že na sobě lidé pracují, když hodně meditují.

Jenže jsem je jaksi neuměla zařadit do běžného dne - ty meditace. Měla jsem pocit, že na sobě nepracuju, že nic nedělám. Dokonce jsem nějaké období z toho měla výčitku… Žila jsem si ale dál a ejhle… tu představu, že jen meditací živ je člověk, jsem zase rozehnala.

Nemám odmeditovány stovky ani desítky hodin. Ale prostě žiju život.

Jestli mi něco dává velký smysl, je to přirozenost. Přirozenost přirozeně vplula do mého života.

Víra v život. Že je můj život přesně takový, jaký potřebuju. A dějí se věci, které se dít mají.

Klid. Klid, který mi dává možnost být se sebou v souladu a tvořit a jednat za sebe.

Jednoduchost. Stále vplouvá do dalších a dalších oblastí mého života.

Moje meditace je život naživo. Každý den s Honzíčkem. Práce na knížce. Na zahradě. Toulky přírodou. Civění do blba. Hlazení koček. Večer s kytarou v ruce.

A ano, někdy skutečně chvilku potřebuju jít víc do sebe. Sednu si, zavřu oči a jsem tam. Dokážu se nacítit na své srdce. Vím, jak to v něm vypadá… Za roky takových chvilek jsem zjistila, že mám v srdci útulný pokojíček, kde je mi dobře. Kde stačí si ho představit a je mi lépe. Kdykoliv se tam jdu podívat, jsem doma, ve svém. A z tohohle pokojíčku můžu pokračovat dál do obrovské zahrady, kde je snad celý svět. A když chci, můžu se tam toulat, létat i sedět. A být. Vždy se tam odehraje přesně to, co potřebuju. A vracím se odtud naprosto spojená se sebou a ve víře, že jsem v pořádku, ať už jsem se tam vydala v jakémkoliv nepokoji. Umím se vrátit sama k sobě a jde to čím dál lépe.

Když se ale otočím zpět za ty čtyři roky, co tu Honza není… nakonec nejvíc jsem se naučila od Honzíčka, od sebe a tím naším poctivým životem v přirozenosti a souladu.


Děláme to, co nás baví. Naplňujeme život tím, co je pro nás důležité. A i když zrovna teď máme náročnější období, vím, že je to všechno správně a oba se vyvíjíme tím směrem, kterým potřebujeme. Protože jdu-li v souladu se sebou, všechna ta nahoru a dolů mají smysl a jsou vítána.

Já vím, že to píšu často. Ale mě ten život fakt baví. Protože nikdy nevim, co přijde teď… teď…

Přeji všem krásné dny.

Nelča

137 zobrazení