• Nelča

Nemá nějaké dlouhé vlasy?

Existuje mnoho předsudků o tom, jak by měl kdo vypadat… A ještě další kategorie – jak by měly děti vypadat. Přeci jen, dospělému muži se někdo jen tak neodváží říct, že má dlouhé vlasy a že by se nad tím měl zamyslet.

Honzík má delší vlasy než většina chlapců. A někdy se nestačím divit, co o jeho vlasech vyslechnu. V zimě, když nosil kulicha, tak to bylo nejvtipnější. Někam jsme přišli, sundal si čapku a už to z lidí lítalo… Jé, ty máš teda vlasy! Většinou mi to přislo pozitivní a fajn. Vlastně – fakt se mu ty vlasy z pod čepice rozlítly do stran a bylo to legrační.


Ale pak jsou tu poznámky,

- že vypadá jako holčička

- že si na to teda dost někdo zvyká (grimasami mocně naznačujíc, že se mu to nelíbí)

- podivné bručení a námitky směrem ke mně, že to vlastně vůbec dopustím, aby tak vypadal.

Nutno podotknout, že tyhle odmítavé poznámky bývají ze strany mužů. (Ženám se to spíš líbí nebo jsou nestranné.)


Jako fakt? Je to problém? Honzík si o vlasech rozhoduje sám, stříhat je nechce a já jsem za to ráda. Vlny má po Honzovi, barvu po mně. Když mu vlasy ráno a večer rozčešu, většinou si je ještě rozhází sám na všechny strany a dělá si „sluníčko“ nebo si nechá učesat „mrkvičku“ (tj. pankáče) a směje se tomu a líbí se mu to.


A fakt mi nevadí, že si na to někdo, kdo ho vidí jednou za uherák, zvyká. Nakonec tu nejde o vlasy. Ale o to, jak stále nemáme jako lidi schopnost nechat každého, ať si vypadá, jak se mu zlíbí. A ideálně hned v dětství formovat do formiček, aby si děti nezvykly vyčuhovat.


Přitom vyjádření sebe sama je důležitý aspekt toho, jak se cítíme a mohli bychom dětem závidět, jak jim to je šumák, co si o jejich vzhledu ostatní myslí. Otázkou je, jak dlouho.


Tohle nemá být stížnost. Není to nutně o vlasech. Ale o tom, jaké máme představy o tom, co by děti měly a neměly, směly a nesměly… aby se ostatní cítili dobře. A je to stále o tom, že jedinec nemůže žít život a názory druhých. A to už by bylo dlouuhé téma.


Krásné dny!

Nelča