Někdy je potřeba vyměnit "sadu myšlenek", aneb co nám dala cesta Snežník-Sněžka

Přišlo se na to, že 95 % myšlenek se nám opakuje každý den. Jsme stále v jednom stejném kole a jen nepatrná část z toho je nová. Otázkou je, zda i na ten kousek, těch 5 %, které za to rozhodně stojí, máme energii...


Ač se snažím koloběhům vyhýbat, neubráním se jim. Těsně před odjezdem na naší cestu Sněžník - Sněžka jsem cítila, jak moc potřebuji vlastně chvíli uplně změnit prostředí.


To, co se mi do článku o naší cestě nevešlo a chěla jsem se tomu věnovat zvlášť, je právě tohle. Tím, že jsme na Sněžníku zamávali našemu autu a s batohem na zádech odešli někam do skal s tím, že nevíme, kudy a kam přesně jdeme a co se stane, díky tomu se moje "sada myšlenek" okamžitě změnila.



Tahle zkušenost mě absolutně lapila do momentu tady a teď. Byli jsme na cestě, užívali si nádhernou přírodu, vyhledávali místa, kde chvíli posedět a posvačit, uvažovali, kde a kdy nabrat vodu, aby jí bylo dost, jaké jídlo si dát, kde sehnat. Dívali se do mapy, kudy ideálně dál. Vnímali, jak se cítíme a co potřebujeme a vlastně se jen co nejlépe o sebe celou cestu starali. Bylo to ohromně osvěžující. Jak jsme celou pozornost věnovli sobě a naší cestě.


Já si třeba za celou cestu nevzpomněla ani na některé věci i lidi, blízké, které máme běžně poblíž. Byli jsme my s Honzíkem, příroda a lidé, kteří přišli do cesty. Víc než jindy jsem byla v napojení na sebe a svou intuici. Nechávala se vést. Naprosto bezstarostně a s radostí a láskou jsme šli a věci se jen děly. Někdy jsme je ani nestíhali ... Někdy nám nebylo do smíchu vůbec, protože se nám vynořovali nezpracované věci. Především samozřejmě mně.. staré programy, které už nepotřebuju. A cesta mi umožňovala si to uvědomit. Vidět.

Když jdete celý den, nesete batoh, máte vedle sebe parťáka v podobě 4letého syna... tak vše, co se děje je odrazem vás samých. Stejně jako i jindy v životě. Ale takto odproštěni od všeho známého a zaběhnutého je vše zřetelnější a velmi viditelné a citelné. Vím lépe, na čem teď na sobě pracovat. Kdy vznikají krizovky s Honzíkem. Uvažuju nad tím, co dělat jinak a zavádím změny a snažím se je dodržovat jak nejlépe dovedu. Je skvělé učit se sám od sebe. Vím, že se mám fakt ráda a že si sebe vážím.


Celá cesta byla odrazem nás samých. Byla hluboká, krásná, plná lásky a taky těžkých momentů, které ale vycházely zevnitř. Na světlo ven. A já si je tak mohla prohlídnou a říct si... Tak, Nelinko, takhle to máš. Jestli Ti to nevyhovuje, potřebuješ začít dělat některé věci jinak. Dokud neuděláš něco jinak, nic se nezmění samo.



Jsem na nás hrdá, protože jsme oba poznali kus sebe. A taky kus krásné naší země. A jsem moc ráda, že i Honzík už mohl takovou cesu zažít. Sám se vrací v myšlenkách na naší cestu a bavíme se, jak a proč co bylo.


Nic mi nedává větší smysl, než učit se pochopit samu sebe.


Krásné dny přeji všem

Nelča


PS: máte už naší knížku o přírodních bytostech? Honzík by si prý přál, aby si jí četlo hodně dětí.... objednat možno tady


430 zobrazení