Narození a smrt v jediný okamžik

Nedělní noc byla pro mě velmi výjimečná. Naše kočka Vilma čekala koťátka.. Na jaře si ji totiž vyhlídnul místní přeborník, rezavý mourek a já ji neuhlídala doma.

Vilma

Zrovna jsem zaklapla počítač, dopsala jsem další část knížky... Byla půlnoc a Vilma za mnou přišla, tak zvláštně neobvykle se o mě opřela zády, vyšpulila pupek se všemi koťaty uvnitř a začala vrnět.. a já si všimla, že bude rodit. Chtěla, abych byla s ní...


Do čtyř do rána jsem jsme byly spolu, koťátka se postupně rodila na svět, bylo jich šest! Ona celou dobu vrněla, chytala si mě packou, poslední koťátka jsem jí už pomohla "odbavit" po narození, byla už tak unavená. Ale stalo se ještě něco...



Třetí koťátko se narodilo po větší pauze... a nikdy se nenadechlo. Leželo bezvládně na měkké dece, Vilma ho očistila, snažila se ho přimět k životu, ale nic, a tak se začala věnovat dalšímu, které zrovna přišlo na svět a víc si ho nevšímala..


Vzala jsem ho do dlaní. Bylo bezvládné, ještě teplé, krásné. A mrtvé. Najednou mi přišlo.. že mi přišlo to maličké připomenout.. Jak křehký je život. Připomnělo mi smrt. A že život je největší dar. A stačí sám sobě nepřekážet, že našim největším darem je život sám a je třeba, abychom ho žili a neklamali sami sebe, žili ho v úctě sami k sobě, až pak budeme moct dát bezmeznou lásku i druhým.Tělíčko leželo v mé dlani a já ho hladila a brečela, zatímco se ostatní koťátka radovala a mňoukala, že jsou tu. Narození a smrt v jednom momentu. Byl to pro mě zvláštně silný moment. Sama jsem prožila smrt a narození blízko sebe v řádu pár týdnů.. moji Honzíci... Jak moc neoddělitelně vše patří k životu. Nádech, výdech....


Poslíček

Koťátku jsem začala říkat Poslíček. Přišel mi předat důležitou zprávu, připomenutí. Byla jsem v tu chvíli tak moc vděčná, že mi Vilma dovolila být s ní. Že měla tak velikou důvěru.

Položila jsem ho do krabičky, až když už měl pacičky chladné.


Spát jsem šla v pět ráno, Honzík za dvě hodiny vstával. Pověděla jsem mu, že máme koťátka a že jedno se narodilo mrtvé. Společně jsme ho pohřbili u nás pod hrušní. Dali jsme mu s sebou malý růženín a Honzík mu utrhnul kopretinu. Popřál mu něco krásného, co už si nepamatuji, ale vím, že mě dojala jeho vnímavost a bdělost v našem malém milém obřadu. Bral to celé přirozeně.


Z koťátek se radujeme. Zatím si neumím představit, že je dáme pryč, no ale nechat si můžeme jen jedno. Přeci nemůžeme mít Vilmu, Čokoládu a dalších 5 nových koček.


Všem přeji krásné dny nejen s kočkami!

Nelča


Čokoláda

Chci knížku

Povídánky pod hrušní




350 zobrazení