Naladim si radost

Hudba… Jedna z mých lásek… Je stále tolik co objevovat…

Na jaře, když vycházela knížka Povídánky pod hrušní jsem si slíbila, že za první peníze z knížky si koupím ukulele. Nikdy jsem ho neměla a nehrála na něj a ani neznala osobně nikoho, kdo by na něj hrál. Ale líbila se mi ta myšlenka moc…

První penízky z Povídánek nakonec padly na jiný projekt, velmi krásný, ale přesto jsem si v srpnu ukulele pořídila, tedy o dva měsíce později.

Byla to láska na první drnknutí, ač jsem pořídila jedno z nejlevnějších, které lze. Barvu si vybral Honzík červenou, je jeho oblíbená. Řekla jsem si, že jestli se mi to bude líbit, pořídím sobě časem trošku lepší a tohle nechám jemu.

Ode dne, kdy jsem si ho pořídila, neminul den, kdy bych si ho nevzala do ruky, nezahrála a nezazpívala. Je tak maličké. Má nádherný zvuk. Nosím ho (skoro) všude. Hraju na skalách, stromech i v trávě nebo na balíku zmoklého sena. Sbalím ho do batohu ke svačině. Je to takový můj symbol svobody. A radosti. Ohromné radosti…

Díky němu se stále lépe a více rozezpívávám. Jde to líp a líp, stejně jako hraní. Je dokonce jedna kamarádka, která mě párkrát slyšela zpívat a já opouštím ten pocit studu ze „zpívání před někým“. Nevím přesně proč, ale zpívat před lidmi pro mě bylo vždycky těžký. Když už k tomu docházelo, tak jsem cítila, jak hlas selhával. Skoro mám pocit, že to pro mě bylo jako bych se před někým měla svlíknout do naha.

A pak jsme jednou takhle byli s přáteli u ohně. Ta ona kamarádka vzala kytaru (také to pro ni byla výzva) a začala zpívat. My se k ní přidávali, bylo to krásné, jak hrála a zpívala. A i když ji možná jeden dva tony ujely, nikomu to nevadilo. Náhle se však zasekla, že to není dost dobré. A já pocítila, jak ta krásná energie, kterou tam vytvořila, jako by se zmrazila. A došlo mi to.


Že je uplně jedno, jestli mi sem tam nějaký ten tón ujede. Když zpívám a mám radost, tak se ta radost šíří dál. Vidím to ve chvílích, kdy si dovolím s radostí před tou kamarádkou zazpívat. A tak si to dovoluji stále častěji. A ta radost stále roste.

Už mám měsíc i to nové ukulele, které jsem si vybrala osobně v obchodě. Je božské. Doma často trávím dny a večery tím, že střídám ukulele, kytaru a piano a hraju a zpívám.

A Honzík je nejlepší.. situace venku – Mami, tady si sedneme, já si budu hrát a ty hraj a zpívej. Prý se mu to moc líbí! Když zpívám venku, mám pocit, že přírodu nijak neruším. Někdy mám naopak pocit, že ptáci zpívají hlasitěji. A že ten hlas pluje a vítr ho dolazuje a posílá dál. Ta radost se tak násobí…

Tak to jsem vám dnes chtěla říct. Že není třeba stydět se dělat to, co nás baví. Že stačí mít radost a ta to činí dokonalým... co, dokonalým, prostě obyčejným a přirozeným… Je to tak jednoduché. No, dobře.. jednoduché to je, ale ještě se to stále učím...

Krásné dny přeji

Nelča

94 zobrazení