Miluju bublinky

„To se stalo včera? Mám pocit, že to jsou tak tři dny… Fakt včera, jo?“


Tak tohle se mi stává teď běžně. Vlastně jsem v tom stále. Čas neexistuje. Tedy alespoň ne ten, který odměřují hodiny a kalendáře. Jedu si své a na vše je vždy jen ten správný čas. Je to jedno, že je třeba zrovna 11:26.

Pokud bych měla mluvit o čase od léta, tak léto bylo před pár lety. Říjen trval asi tak rok a listopad začal v minulém životě…. Dobře, s tím listopadem jsem si už trošku zapřeháněla, ale ten zbytek sedí.


Občas uvažuju nad tím, čím to může být.. Ptám se nyní své duše… říká mi, že je to tím, že se často zastavuji. V mezi-momentech. Mezi myšlenkami. Mezi ději. Říká, že si vytvářím bublinky. Jako když máte časovou osu a tikající vteřiny a do momentu vložíte bublinku. V ní se něco odehraje, děje se to mimo tento čas. A pak se zase vrátíte a pokračuje se. Z pohledu mysli uběhlo času už mnoho, neb ona i to, co vnímáme ve své představě, považuje za opravdové. Ručička hodin nekompromisně však udělala jen „ťuk“.



V bublinkách rozjímám. Převaluji si drobné věci k řešení zprava doleva. Občas si v sobě něco vyřeším nebo prozkoumám, jak se cítím, jaké mám myšlenky, proč mám pocit, že mi teď zrovna utekla energie zbytečně někam. Objasním si nebo prozatím nechám být do další bublinky na později. Jindy si jen uvědomím propojení se svou duší… A vrátím se zpět.


Než napustím vodu do konvice na čaj, udělám hlubší nádech a výdech a do něj se vejde nádherná bublina.


Taková minuta je velmi rychlá, když ji nevnímám. Ale v momentě, kdy začnu počítat do šedesáti a vnímám každou jednu vteřinu, je tak dlouhá.


Neumím si už ani nějak představit, že bych strávila den bez bublinek.

Jednolitě od rána do večera. Bez hlubšího zamyšlení. Bez zastavení. Bez pohledu z okna, než ráno vstanu. Bez hlubšího nádechu a výdechu, než odešlu email…


Já prostě miluju bublinky.

Krásně bublající podzim přeje

Nelča

59 zobrazení