Maminko, potřebuju se vrátit do srdíčka

Toulajíc se ve třech s Honzíkem a mojí sestrou po horách, Honzík zrovna dost rozladěný z toho, že ho odmítám celou cestu nést...


- Maminko, já bych ti potřeboval něco říct. Já ti to musim pošeptat, víš...

-- Honzí, tak povídej.

(Přeskakuji fázi šeptání ve stylu nalepim pusu na ucho a funím a po malém doladění slyším jasně.)

- Já bych se potřeboval naladit na srdíčko.

-- Ty jsi z něj vypadl, viď?

(Kýve hlavou na souhlas.)

-- Tak jo, tak jak ty to děláš, když se chceš vrátit? Nebo chceš pomoct? Mám Tě navést?

- Potřebuju pomoct navést.

(Nechávám se vést intuicí tak, aby to pro něj bylo co nejsnazší v danou chvíli. Jsme na krásném místě, sluncem zalitou a sněhem zasypanou horskou plání, půjde to snadno.)

-- Zavři očička a zkus se soustředit na srdíčko.... Kde ho máš? ....... Dej si na něj klidně takhle ručičku, to ti pomůže. Budeme dýchat... Mně pomáhá, když si představím, že se v srdíčku rozsvítím světýlko... Můžeš si to představovat, jak máš pod ručičkou krásný světlo. Jakou barvu chceš... Bílou, zelenou,...

- Zelenou.

-- Tak jo, zelenou. A teď si můžeš z vesmíru nadechovat tady na hlavě korunní čakrou co potřebuješ... Lásku, energii... A s výdechem si to rozežeň do celýho tělíčka.

- To mi už nejde.

-- To nevadí, tak ...

- Už je mi líp. Jdem se koulovat?


Střih. Honzík jako vyměněn.


Je kouzelný vidět toho malýho divocha, že se taky někdy zklidní, zavře očička a dýchá. Je úžasný, že už pozná, že není ve svém středu a ještě víc mě dostává jeho důvěra... říct si v tomhle o pomoc.


Není to tak dlouho, co jsme byli na procházce a on plakal, že ho mrzí, že se na sebe zlobíme, ale že nebyl v srdíčku...


S dětma se dá krásně pracovat už od malinka. eda, mám jeden vzorek, takže vlastně nevím. Ale! Mají fantazii a není jim to hloupý. A protože mají často plnou důvěru, tak jim parádně funguje. Dovolil mi tohle s lidmi sdílet a tak tak činím. Ne vždy mi to dovolí a já to respektuju.


Krásné dny přeje Nelča





383 zobrazení