• Nelča

Lidé kolem nás

Drazí přátelé,

mám tak jako dojem, že tu zase budete moct zase pravidelněji číst mé příspěvky. Mám pocit, že červenec byl tak před 10ti lety, že je tolik nového. Cítíme to možná všichni. Na osobní rovině mám pocit, že jsem přeskládala celý svůj pozemský skafandr a upravila ho tak, aby byl co nejvíce v souladu se svou duší. Ale abych nebyla příliš „duchovní“, přeskočím k tomu, co mimo jiné cítím poslední dny…

(Je toho totiž teď tolik, že jsem kolikrát psát i chtěla a nevěděla, kde začít, a tak to sem prostě začnu postupně sázet, jak to přijdeJ )

Cítím ohromnou vděčnost za lidi, které jsem si do života dokázala za poslední rok, rok a půl… přitáhnout. Vlastně poprvé v životě cítím, že jsem mezi svými. A mám skoro pocit, že se učím být mezi lidmi. Poprvé v životě mě moji přátelé znají, nebo lépe řečeno vnímají, kdo jsem. Sami sebe stále poznáváme, to je jasné.. ale rozumíte tak jako, co chci říct…

Je to tím, že jsem si dovolila být plně sebou. Že dokážu odkrýt vše a nemít strach z ničeho.

A je to tím, že mám kolem sebe bytosti tak podobně laděné.. Jako když si pustíte rádio a oni jsou s vámi na stejné frekvenci. Jako když si všichni ladíte ukulele nebo kytaru do stejné tóniny.

Tím pádem to, co říkám a to, co oni slyší, se velmi shoduje. Jinými slovy… když kolem sebe nemáme lidi, kteří jsou podobně vyladění, můžete něco říkat a oni budou slyšet jen to, co oni budou chtít. Já to vidím v představě tak, jako bychom měli všichni nad hlavou síto tvořené našimi zkušenostmi a vším, co jsme si za život nabrali. A ty informace, které k nám zvenčí jdou, prochází přes to síto. Pak nám skutečně někdo může tvrdit, že jsme řekli něco, co jsme nikdy neřekli.

A tím teď nechci nějak ponížit vděčnost za všechny mé přátele, kteří přišli do mého života v minulosti. Je to vývoj nás všech a vnímám, že se to postupně prostě bude dít všem, pokud už se to dávno neděje. Ale bude se to zároveň dít jen tehdy, kdy ze sebe odhodíme masky, otevřeme své srdce a hlavně budeme mít touhu poznat my sami, kým jsme. Pak už to funguje samo, automaticky, vesmír zařídí, že se vždy přitahuje podobné a to, co přesně potřebujeme. Je to asi i o tom, jak vnímáme sami sebe ve svém srdci.


Mám pocit i, že dřív jsem měla přátele, kteří měli podobné zájmy a věci jakoby zvenku. Nyní je to asi jiné v tom, že máme velmi podobné až stejné vnitřní nastavení. A je tam taková jistá.. jednoduchost. A je to tak příjemné, že často nemusíte moc mluvit, abyste popsali, co chcete říct. Oni to prostě vnímají.

Prožila jsem předchozí roky hodně v samotě. Která mi moc pomohla, přesně jsem ji potřebovala. Po smrti Honzy lidé prostě nějak přirozeně odešli nebo jsme se z různých okolností (které nepovažuji za náhody) k sobě nedostali. Dalším svým vývojem, který byl najednou tak jiný a můj vlastní, ještě pár dalších lidí odešlo a já v jednu chvíli si uvědomila, že opravdu skoro nemám kolem sebe lidi, kteří by byli smýšlením podobní. Potřebovala jsem prožít období samoty… Abych se vlastní cestou dostala z šoku, kdy v jednom měsíci Honza zemřel a Honzík narodil. Chodila jsem s malým navázaným v šátku tady po stolové hoře, pastvinách a lesích a cítila klid. Doma to na mě padalo, nedokázala jsem si udržet napojení na sebe a klid. A tak jsem se do přírody stále a stále vracela. Příroda je neskutečně mocná přítelkyně.

A pak přišel den, kdy jsem vyslala přání mít kolem sebe „své“ lidi. Cítila jsem se připravená. A v posledních dnech se dívám kolem sebe říkám si… wow… to je prostě nádhera.


Děkuji všem, kdo jste a kdo jste byli součástí mého života. Jste pro mě všichni výjimeční a skvělí… až jsem se dojala. Díky tomu všemu můžeme být tam, kde dnes jsme, protože právě vztahy s lidmi nás tak moc učí. Vnímám velký klid v tom, že s kým se potkat či potkávat máme, tak se stane. Už se to děje.

Krásné dny v poúplňkové energii…


PS: Knížka Povídánky pod hrušní má už mnoho spokojených posluchačů a čtenářů... děkuji za zpětné vazby :)


100 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše