• Nelča

Koloběh

"Maminko, přečteš mi dévu?" slyším každý večer před spaním.


Každý večer si řekne o přečtení pohádek o přírodních bytostech, které pro něj píšu. Dnes jsme četli všechny napsané příběhy. No, četla jsem víc než půl hodiny. A pocitově zbývá tak poslední kapitolka a půl, úpravy a vlastně všechno kolem toho.


Ale jestli mě někdo silně motivuje k tomu celou knížku dokončit, je to právě Honzík.

Snažím se to netlačit, psát v pohodě a klidu, že až to bude, bude právě ten správný čas. Protože všechno má svůj čas.


Za poslední dobu jsem se dostala opět do klasického koloběhu. Stále vracím k tomu samému a doufám, že tentokrát už to konečně uchopím a pochopím.


Koloběh je takový, že nejdřív se o něco urputně snažím a tlačím to. Jde to jen do určitého bodu, takže to začne skřípat a já stále jaksi nevnímám, že rychleji a víc to prostě nejde. Pak dojdou síly, konec, vyčerpáno. Pocit zmaru. A pak se rozpomenu nebo je mi připomenut pocit klidu a toho, že nemusím nic tlačit. Klid. Jednoduchost. Vše plyne právě tím správným tempem. V tom si jedu, je to milé a příjemné. A začne to jít. Všechno jde najednou snáz, protože nic netlačím. Jenže někde v nějakém bodě se to zase začne překlápět do tlaku z mé strany. A tak dokola.


Jsem v bodě nalezení klidu. No.

Kéž trvá.

Kéž si ho sama sobě nevezmu.

Kéž jsem k sobě stále laskavá a nelpím...

A hlavně kéž od sebe stále něco neočekávám.


Krásné dny!

Nelča





49 zobrazení