• Nelča

Kdyz jdu behat...

Poprvé za dobu, co mám malého Honzíka, jsem si šla zaběhat. Sama. Běžela jsem krajinou, nohy se dokonce nakonec rozběhly, i když to zpočátku tuhlo. Běžela jsem už ¾ hodiny, když jsem z fleku zastavila. Rozhlédla se kolem a nezmohla se na slovo. Byla jsem vděčná za kyslík, který dýchám všem těm stromů, které mě obklopovaly. Bylo mi z toho až do breku. Nemohla jsem udělat ani krok dál.


Ještě minulý týden jsem měla pocit, že snad budu samým štěstím létat. Do každého dne se budila s radostí a elánem. Znáte to? Jak potom Vás setne něco, abyste si moc nevyskakovali. Skoro mě to dostalo. Sejde se víc událostí, sesype se pár věcí na ráz, proběhne mnoho nepochopení. Byla jsem na dně, ale moc dobře jsem věděla, jak důležité je tentokrát udržet si svojí vyrovnanost a dělala pro to maximum. Snažila se stát pevně s důvěrou v sebe.


A teď jsem stála tam s těmi stromy a jako bych to celé pochopila.


Dívala jsem se kolem, sešla z cesty a vydala se napříč krajinou. Znáte ten pocit, jak jste vším tím kolem vás a jdete tak neslyšně, abyste tu dokonalost kolem nenarušili? Skoro se bojíte myslet, jste jen pozorovatel. Došla mi spousta věcí. Lidé by měli přestat polykat pilulky a platit za cvokaře a místo toho chodit povinně do přírody.


Chápu, proč je na světě tolik nedorozumění. Každý z nás zná stěží sebe. Mám dojem, že sebe znám už velmi dobře, dost na tom pracuju, ale čím víc to budu tvrdit, tím víc se zase překvapím. Rodinu, přátele a další lidi… Z těch známe jen nepatrnou výseč. Jen kousíček. Maličko. A stejně tak málo i oni o nás.


Je velmi naivní myslet si, že někoho známe. Je velmi naivní myslet si, že někdo zná nás. Může o mně vědět skutečně hodně, ale rozhodně nezažil, co já. Nezajímal se o věci, co já. Nepotkal lidi, co já. Neprošel si všechna dna i pocity radosti… co já. Co každý z nás. A s tím vším jdeme světem a to všechno víme jen my. A to nemluvím o tom všem, co jsme zažili a nevstřebali, nepochopili, kolik zmatku si v ranečku neseme.


Potřebujeme, my lidé, mnoho mnoho trpělivosti a pochopení pro jednání druhých, abychom se vzájemně neodsoudili na základě vlastního výhledu na svět. A ještě víc a mnohem víc, potřebujeme upřímnost. K nejbližším bývá nejtěžší ji projevit. Honza mě to učil. Vyloženě ji po mě chtěl, myslela jsem, že už jsem v tom dobrá. Ale ukázalo se, že nedostatek upřímnosti mi přinesl nedorozumění. Nechtěla jsem být ta zlá. Ale kde je hranice mezi bytím zlá a upřímná?


Došlo mi, jak mizivou část našeho života, tvoří to hmotné. Ač se za tím nejvíc pachtíme. Nejvíc jsme nakonec ve svých myšlenkách, v tom nehmotném. A pokud je tam zmatek. Pokud i tam nebudujeme krásu, nezajímáme se o invazivní rostliny naší niterné zahrádky, těžko si můžeme užívat krásu kolem nás.


Lidi vnímáme také víc pocitem (tedy mluvím za sebe). Kolik faktických věcí víme o svých přátelích.. možná bychom to shrnuli do pár vět. Ale o tom, jak na nás působí, co v nás vyvolávají, co se nám na nich líbí, čím nás inspirují a co vyloženě nemůžeme vystát… o tom by se dalo povídat dlouho dlouze.


A tak jsem už neběžela a přemýšlela o stavu své mysli za poslední dny. A okem periferně zavadila o cosi fialového. Pár metrů ode mě kvetla dobromysl s krásnými fialovými květy. Dobro mysl pro dobrou mysl. Už ji mám v čaji.


Přejeme krásné dny.




175 zobrazení