• Nelča

Kašlu na vyjeté koleje

Orienťáky jsem začala běhat až na VŠ. Vždycky mě to bavilo šaškovat (často za tmy) po lese, po pražských parcích, kde kade s mapou, která vůbec nevypadá jako klasická mapa. Jenže... nikdy mi to fakt moc nešlo. Byla jsem schopná vyběhnout mimo mapu a stále si myslet, že jsem správně. Krajinu kolem sebe jsem si nějak vměstnala do mapy. Reálně to neodpovídalo. Zkrátka jsem byla jinde. Ale já měla tak bujnou fantazii a touhu věřit, že jsem správně, že mi to přišlo v pohodě. Vždycky jsem byla někde na chvostu startovního pole. Vůbec jsem nechápala, že ostatní fakt jen běželi přesně od kontroly ke kontrole - jak to udělali. Ale pokud jde o zážitky, těch jsem cestou vždy nasbírala nespočet.


A včera cestou v autě mi najednou problikla spojitost.

Kdybychom mohli, žily bychom si často svůj život zcela jinak. Jak moc je člověk po svém narození svobodný? Sotva začne chodit, slyší už otázky, kdy půjde do školky, do školy, do kroužků, do další školy, do kurzů, do práce a pak v tom důchodu, joo, to si konečně začne plnit sny. Jenže už jaksi nezbývá síla po celém to životě, který nebyl tak úplně náš. Už dlouho nezapadám. Do té tištěné mapy. Do toho nalajnovaného světa. Ale často se to kope. Když se snažím se té mapě zase přizpůsobit, abych si myslela, že jsem správně. Někdy mě to stále dostane, doběhne mě to, že ostatní to možná dělají jinak.


Jenže co když chci žít svůj život. Mimo tuhle mapu. Co když chceme každý jít za tím svým posláním, talentem, radostí. Za svým srdcem. Zákonitě nemůžeme zapadat do toho, co je v podstatě už předem nalajnované dopředu pro všechny.


Ano, jsem fanda svobodného vzdělávání.

Jsem fanda svobodných lidí, kteří dělají, co je baví a věří tomu, že najdou cestu, jak se tím živit a zároveň naplnit své srdce.

Jsem fanda života mimo tu předem vytištěnou mapu, vyjeté koleje a mimo očekávání okolí.



Ano, budeme se tam ztrácet. Budeme tam tápat. A musíme tam věřit sami v sebe, to si zkrátka nevygooglujete. Je potřeba sobě samému naslouchat a důvěřovat. A je v pořádku si tam natlouct nos.

Možná by stálo za to jednou nerolovat po netu, ale sednout si místo toho do pohodlí, zavřít oči a dívat se do sebe.


Jakkoliv to není vždycky snadné a usměvavé. Jsem ráda a vděčná sama sobě, že se učím. Že si čím dál víc věřím v tom, co dělám. Že nalézám svojí cestu, svoje možnosti. Obdivuju, jaký kus cesty jsem ušla a vím, že ještě větší mám před sebou. Ale už jsem začala. A už nechci zpět.


Pro mě je životně důležité pracovat na sobě. Pracovat na tom vnitřním světě. Na těch neviditelných věcech. Protože to jsou ty, které mě skutečně naplňují. Připadají mi stejně skutečné a stejně důležité, jako to, co vnímáme 5ti smysly. Můžu mít krásný dům a zahradu snů a co s tím, když nebudu schopná to vidět. Náš svět je stále krásný. Krásní lidé, krásné stromy, krásné domy. Ale krása v nás... Když ji ztrácíme, i okolí jaksi zešediví. A jak se potom tady všichni máme cítit, když nemáme naše srdce naplněná? Co je uvnitř, to je venku.


Pokud neznám přesně své poslání, prozatím mi stačí, že chci být zářící a lásky plnou bytostí. Už to cítím, že jakmile se soustředím na tenhle cíl, vše ostatní už se na mě nalepí cestou. Najednou se v životě objevují správné podněty, lidé, náhody jako hrom.


Kašlu na orienťáckou mapu :)


Krásné dny přeji všem.

Nelča


V Krušných horách...

121 zobrazení