• Nelča

Kapitola první

Aktualizace: led 12

První kapitolu knížky, která ještě nemá jméno, dostal Honzík k narozeninám vytištěnou na papíře. Smotal ji do ruličky a večer si ji nechal přečíst. A další den si o ni řekl znovu a pak zase znovu. A pak říkal, že ji mám dát přečíst lidem, a že mám celou knížku určitě dopsat. A tak mu ji dopíšu. A ještě předtím... Kapitola první:

- - - - - - - - - - -

Možná existuje mnoho krásných světů. Možná jenom ten náš. A právě ten, o kterém Ti budu vyprávět, je trochu kouzelný. Však vyčkej, co všechno se o něm dozvíš.


Tedy, na tomto krásném světě je mnoho lesů, skal, řek i potůčků a luk, motýlků, veverek a dalších zvířátek. Také hodně měst, vsí i dobrých lidí.


A ještě spousta zahrad. A na jedné z nich ve vesničce pod stolovou horou, která skutečně z dálky vypadá jako stůl, je domeček se žlutou fasádou a tmavě šedou střechou. V tom domečku žije malý chlapeček. Jsou mu právě dnes čtyři roky. Jmenuje se Honzík. Je zrovna doma se svojí maminkou a pečou spolu narozeninové perníčky.


Honzíkovi se na hlavě střapatí světlé vlnité vlásky, má hnědé bystré oči a rychlé nohy, protože rád utíká a skáče a leze po stromech i po kamenech. Maminka má stejné vlasy jako její chlapeček, většinou stažené do rozcuchaného drdolu. Modré laskavé oči a srdce plné lásky k celému tomuto světu.


Ten jejich domeček je vlastně docela speciální. Hlídají ho andělé. A jedním z nich je Honzíkův tatínek, který opustil náš svět jen několik dní před tím, než se Honzík narodil.


Honzík i maminka milují přírodu. Rádi se potulují po loukách i lesích. Často hledají nové cestičky na jejich oblíbené stolové hoře. Sbírají bylinky, ze kterých si vaří ten nejlahodnější čaj, cos kdy ochutnal. A když najdou v lese houby, doslova tančí radostí. Za všechny dobroty přírodě děkují.


A teď si představ, můj milý příteli, co se tam u toho domečku na zahrádce děje.


Perníčky už jsou v troubě a Honzík zrovna utíká bosky pod velikou krásnou a starou hrušeň. Je konec září, podzim už začal, a hrušek je na stromě i po zemi spousta. Jen si vybrat tu nejchutnější. Chlapeček hravě našlapuje na kameny, kterými je zem okolo hrušně vyložena a dává pozor, aby se jeho chodidlo nesetkalo s žihadlem některé včelky, která taky ráda sladkou šťávu z hrušek.


Už ji má. V dlaních si radostně nese krásnou velkou sladkou hrušku. Usadí se na kládu a zadívá se na hrušeň, ze které jeho dobrota spadla.


„Děkuji Ti, hrušničko, že si takhle můžu pochutnat. Mňam!“ povídá Honzík a už se věnuje jen té sladké dobrotě.


„Rádo se stalo.“ ozve se radostný hlásek.


Honzík se otáčí za sebe. Dívá se kolem. Nikde nic. Kdo mu to povídal?


Znovu se zakousne a rozplývá se nad výtečnou chutí jeho oblíbeného ovoce. Navíc ze stromu, pod kterým si celý rok rád hraje. Na jaře se raduje jak na hrušni raší první kvítky. V létě si hraje v chladném stínu za jinak horkých dní a sleduje, jak hruštičky zrají. Na podzim si pochutnává na jejích dobrotách. A v zimě sype slunečnici do krmítka pod hrušní a rád z domova sleduje, jak si tu ptáčci pochutnávají. Nejčastěji sýkorky, vrabci, a zvonci, ale i další ptáčci, které zatím nezná jménem. Jsou roztomilí. Ze semínek, která ptáčci upustili na zem, vyrostly na jaře malé rostlinky. Přes léto se přeměnily v nádherné obrovské slunečnice, které ptáčci opět vyklovali. I oni u něj na zahrádce vlastně hospodaří.


„Jsem ráda, že Ti tak chutná.“ slyší Honzík znovu ten milý hlásek. Že by mu to povídala hrušeň? Zadívá se do spletité koruny stromu nad sebou.


Nemůže uvěřit svým očím. Zhluboka se nadechne a s výdechem zazní udivené „Tyyyjo!“

Jeho tvář rozzáří široký úsměv a znovu se úžasem nadechne. Očka mu jen září.

V koruně jeho oblíbené hrušně sedí nádherná bytost. Vypadá jako žena. Je vysoká, štíhlá, má dlouhé splývavé načervenalé vlasy v barvě podzimního listí, hnědé oči a jemně zelené šaty z látky lehké jako pírko.


„Kdo jsi?“ vyklouzne mu udiveně z úst.

Bytost se na Honzíka zvesela usměje. „Jsem déva tohohle stromu.“

„Déva? To je Tvé jméno? Co dělá déva?“

„Mé jméno se časem dozvíš. Každý strom i keř má svojí dévu. Jako ty máš svojí duši. Hlídám tuhle hrušeň už od doby, kdy její semínko začalo klíčit a zapouštět kořínky do země. A rostu s ní. A taky už znám tebe. Ráda se dívám, jak si tu hraješ. Jak s maminkou pracujete na zahradě. Jak pode mnou sedíte a díváte se do krajiny. Mám radost, když ke mně mluvíte. Děkuji, že jsi mi poděkoval za tu hrušku. Dala jsem si na ní záležet. Je hezké, že děkuješ přírodě za její plody.“ vysvětluje déva klidným milým hlasem.

„Takžeee… Ty tady bydlíš? S námi? Proč jsem Tě nikdy předtím neviděl?“ Honzíkovi se hrne do úst spousta otázek a neví, na co se ptát dřív.

„Vlastně ano, bydlím tady. A budu tu bydlet, dokud tady bude tahle hrušeň růst. Uviděl jsi mě, protože ses tak moc soustředil na hrušku a hrušeň a na nic jiného. Byl jsi jen ty a já. A tak jsme se uviděli. Je to vlastně docela snadný, co myslíš?“ Déva se usadí na kládu vedle Honzíka a šibalsky na něj mrkne.

„A uvidím Tě ještě?“ ptá se napjatě Honzík. Když objevil tak milou bytost, bylo by mu líto, kdyby se už nesetkali.

„Kdykoliv budeš chtít.“ povídá s úsměvem déva a dívá se, jak se i Honzíkův úsměv rozzáří ještě víc, než předtím. „Kdybys chtěl, můžu Ti vyprávět o dalších bytostech, které v přírodě můžeš potkat. Je jich mnoho. V trávě, ve vodě, v horách, ve skalách…“ dodává déva a trošku si skousne spodní ret, jako by byla zvědavá, co na to malý chlapec poví.

„To by bylo krásný! To bych měl radost! Tak se tu zas sejdeme? Budu muset jít. Maminka na mě támhle mává z okna, už máme asi upečený perníčky, víš? Mám dneska narozeniny.“

„Bude mi ctí. Užij si perníčky aaa… Honzíku! Krásné narozeniny. Užij si svůj den!“ volá déva. Honzík bosky přehopkává po kamenném chodníčku až k domečku, odkud ještě zamává své nové kamarádce.


Z domova se line vůně narozeninových perníčků a Honzík se nemůže dočkat, až je s maminkou ochutnají. Ještě utíká natrhat trošku máty, dobromysle, šanty a divizny. Jeho oblíbená směs bylinek na čaj. Tyhle narozeniny jsou ještě hezčí, než si představoval!

- - - - - - - - - - -


Inspirací k tomuto psaní mi byla krásná knížka od Margot Ruis - Bytosti přírody. Četla jsem ji letos v září, když jsme byli v oblíbeném rakouském Kaunertalu. Velmi velmi milé čtení, které mě vedlo k mnoha zamyšlením.


Krásné podzimní dny přeje Nelča

Ilustrace od mojí sestry Vandy Goncalves Zacarias


Ilustrace: Vanda Goncalves Zacarias

671 zobrazení