Kam se asi ztratilo mé ženství?



Ve vztahu k sobě a ženství a k mužům a mužství jsem si prošla zajímavým vývojem. Kdo mě čte delší dobu, možná to někdy někde vykouklo na povrch.


Byly doby, kdy jsem měla pocit, že všechno musím zvládnout sama. Když jsme dostavovali domeček, nemohla jsem se dočkat, až všichni ti řemeslníci zmizí a já to všechno už udělám sama a nejlíp. Chtěla jsem všem dokázat, že to dokážu. Chtěla jsem být lepší a silnější než oni.


A tak jsem se do všeho vrhla a občas se dost odvařila. Padla doslova na hubu. A pak se zvedla a znovu dál. Přišla fáze, kdy jsem měla pocit, že se na mě beztak všichni chlapi vykašlali. Jo, byla jsem naštvaná na celé mužské pokolení. Na uplně všechny. Něco slíbili a nikdy se neozvali nebo věci nedotáhli. Něco slíbili a po nich další a další. I kdyby to tak nebylo, našla bych si tam důvod, proč být na ně naštvaná. I Honza si v těch nejbolavějších chvílích „klidně jen umřel“. A je to asi dva roky zpět, kdy jsem doma brečela, že už nemůžu. Kladla si otázky, co mám dělat, když jsem na všechno sama a jak je možný, že na mě všichni chlapi kašlou. Celý život. Najednou jsem ve všech mužích viděla jen zradu.


Až přišel den, kdy jsem se rozbrečela u nás na zahradě nad pokosovou pilou. Zrovna jsem měla připraveno uříznout silný trám, ale zároveň se bála, že to pokazím, protože jsem si vymyslela opravdu náročný projekt. V tu chvíli přesně vyjely na louku nad domem děvčata na koních. Koně, vzpomněla jsem si na sebe jako malou. Jak jsem si koně přála. Jak jsem ve stájích a kolem nich trávila celé dny. A v tu chvíli mi došlo, že už tohle fakt nelze. To je hrana. Končím a dál už nemůžu. Chápej to, vesmíre, já už fakt dál nemůžu! Už to nezvládnu! Co mám dělat? Prosím, ať někdo přijde a udělá to… Vzdávám se, prosím.


Do deseti minut opravdu někdo přišel. Náhoda jako blázen, řeklo by se. Stejně jako ty koně, že? Přišel, slíbil, udělal. A mě to došlo.


Celé se to nevyřešilo hned. Měla jsem v sobě za svůj život hodně zakódované, že musím být silná. Že se o sebe musím postarat. Poradit si. Svojí jemnost jsem postupně po smrti táty vyměnila za tvrdost a sílu. Za to, že je v pořádku být sama a silná. Vytvořila jsem si to tak, aby mi nezlomilo srdce, že v mých třech letech ze dne na den táta nebyl.


Nešlo to hned, ale krůček po krůčku jsem zkoušela, jaké to je, vytvořit prostor pro to, aby někdo mohl přijít. Někdy se to nedařilo vůbec, chtěla jsem, ale bylo to silnější než já. Bylo to jako se vším, když se to učíme.


Vyjma malých záblesků jsem už pět a půl roku od Honzovy smrti sama. Zůstala jsem tehdy v té pozici, jako když zemřel můj táta. Moje já se tam chtělo vrátit. Moje duše mě tam vedla, abych mohla konečně si to uvědomit a dospět. Moje malé já se v tom cítilo vlastně v bezpečí a chtělo tam být a setrvat. Ale moje dospělé já v tom neskutečně trpělo. Neznalo to ale jinak. A tak jsem byla ta opuštěná, silná, tvrdá, která se o sebe musela prostě postarat. Sama! Aby mi konečně došlo, že mi to vůbec nevyhovuje. A hlavně, že to není moje. Je to naučený. Nemusím tak žít. Uf!


Když jsem si kladla otázku, jaká je tedy moje přirozená polarita. Jsem-li přirozeně víc ženou v mužské energii a nebo víc tou v jemné ženské, vzpomněla jsem si na sebe jako na malou holčičku. Každý den jsem měla bílou sukýnku, do vlasů si vplétala šátek, aby byly jako delší a tancovala si po posteli. Jo, taky jsem si s bratry hrála s auty, ale mnohem víc byl můj svět holčičí, snivý a tvořivý. Jen se to cestou nějak ztratilo.



A tak jsem se rozhodla to znovu najít. Našla jsem v sobě tu malou holku vystrašenou a uplakanou. V mé představě tam stála ve velkém chladném prostoru sama. Bála se, a tak si kolem sebe vybudovala bariéru. Moje dospělé já ji ujistilo, že už ji nikdy neopustí, i kdyby nebe padalo. Že už se nemusí bát. Nemusí být sama, ale plně všeho součástí. Nemusí všechno zvládnout a ani tu sílu a tvrdost vyžadovat po všech kolem, kteří svou slabost projevovali.


Začala jsem se učit jemnosti. Laskavosti. Tomu, že nemusím uběhnout půlmaraton jeden den a druhý dát stovku na kole. Ani si chtít půjčit míchačku a stavět kamenné zdi.


Ve svém životě jsem dělala a dělám místo, ustupuju z pozic. A cítím, že se to daří. Je to lepší a lepší. Stavy opuštěnosti mě popadají v čím dál absurdnějších situacích a já už si můžu vybrat, jestli tuhle hru chci dál hrát, anebo budu raději žít v klidu a v tom, že vím, že mě nikdo a nic neopouští. A že z mého života vždy odejde jen to, co už nepotřebuji. Ztratit můžu jen to, co už nepotřebuji.


Jeto dlouhý vývoj, ve kterém jsem si už občas myslela, že „to mám“. To nejhustší období trvá od mých 33. narozenin. Příští měsíc to bude rok. A já celý svůj třicátý třetí rok života věším na pomyslný kříž celý svůj dosavadní život. Vše, co už do něj nepatří. Je to taková rychlost, že někdy ani nevím, co se děje. Věci chápu zpětně, až po tom, co udělám několik kroků vpřed. Teprv pak pochopím ty předchozí. Proto je pro mě už v pořádku nevědět přesně, kam mě srdce vede. Vím, že se to vyjasní. Důvěřuji sobě i životu čím dál víc a je v každém dalším krůčku tolik svobody. Kladu si občas otázky, proč musím mít tolik „odžito“ tak brzy. Posledních 7 let, od doby, co jsem se rozhodla jít vlastní cestou a nikoliv tou nalajnovanou, je to fakt fičák. Ale časem to zapadne…



Došla jsem do bodu, kdy chci-li být ženou a cítit se dobře, už nemůžu být silnější tím, že všechno zvládnu sama. Mohu být už silnější jen tehdy, když si dovolím povolit. Požádat o pomoc. Nebát se projevit zranitelnost. Světe div se, jo, někdy je to mnohem větší výzva, než to zvládnout sama. A čím víc to tak je, tím víc jsem citlivější. Na dotek i na nehmotné úrovni. A taky vnímavější. Intuitivnější. A dovoluji si, co potřebuji.


Moje ženská síla začíná být v něčem zcela jiném. Muži už nejsou soupeři. Nemusím jim nic dokazovat. I když se občas ještě objeví a vykoukne ze mě ta neohrožená žena. Hned, jak ji rozpoznám, uklidním jí, že je to dobré. Že hrdinů kolem sebe budu mít vždy dost. Obdivuji nyní muže, jejich sílu a zapálení pro věc. Učím se jim víc a víc důvěřovat. Protože je mi jasné, že kdybych opravdu chtěla, najdu v celém tom spektru svého života vždycky důvod, proč se vyzbrojit pilami, sekerami nebo cepíny a zdolávat nezdolatelné. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Nedovolím ale té malé holčičce uvnitř, aby držela otěže mého života. Ke kormidlu se stavím já, jako dospělá. A o ni se starám a doplňuji vše, co si kdy přála a mít nemohla.


Mám pocit, že my ženy prostě máme páru, když je potřeba. Někdy jsme jak obrněné transportéry jdoucí přese všechno. Ale chceme to, vážně? Vím, že toužím nejvíc po pevném obětí, ve kterém se dokážu uvolnit a dát.


Jsem nesmírně ráda, že jsem si tímhle celým prošla, procházím, nic není u konce. Asi bych řekla, že je potřeba si tím obdobím ženy v mužské síle projít. Vím, že se o sebe dokážu postarat. Vím, že když někde zůstanu skutečně, jako žena sama, zvládnu to. Ale také vím, že moje kvality a dary jsou jinde. Mou velikou inspirací v ženství je mi ta nejnádhernější bytost sama… Země, příroda. Tohle samotné téma je velké a obsáhlé a dělám si k němu zatím poznámky a těším se, že časem dám vše do souvislých slov a vět.


Dovoluji si být jemnou. Neohrožená žena ve mně zůstává pro časy, kdy bude potřeba, aby se projevila. Jsem jí vděčná, je vážně skvělá. Jsem vděčná, že jsem v sobě dokázala najít schopnost odevzdat se životu. Baví mě. Těším se, co nového přinese. Každý den jsem vlastně na počátku něčeho nového. Každý den se ve mně něco děje. Každý den se budím s něčím novým. První den zbytku mého života.


Nelča


PS: napsala jsem milou knížku pro děti, nyní je v tiskárně její druhé rozšířené vydání. Mám z ní radost a kdybyste chtěli, můžete ji mít brzy doma taky. Předprodej, info, recenze tady :)




6,434 zobrazení1 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše