Jsou to děti

Honzík před spaním... smutně a tulíc se: Když já nemám svoje tělo, víš?

Já: Jak to myslíš, Honzíčku?

H: No já bych chtěl být mohutnej, velkej a silnej, abych Ti mohl se vším pomáhat...

....

Dojaté já: Víš, ale, ty mi pomáháš. A hlavně, žij svůj život, proto jsi tady. ...


Rozvinula se nám poté debata. Potřeboval uklidnit, že je v pořádku, jak je.


Někdy hřeším na tom, jaký je. Beru ho jako normálního člověka a uvědomila jsem si, že některé moje nároky nejsou fér.


Je to kluk, který žije především ve svém světě. Miluje to. Hraje si zaujatě hodinu sám venku na zahradě, povídá si, směje a je šťastnej. Přes jeho moudrost, přes moudrost všech dětí, stále jsou to děti... hravé, neposedné a nedomýšlející do konce své činy.... To si musím často připomínat.

Děti... Opravdové a milující. Mimo čas a realitu. Můžeme je jen pozorovat a také zkoušet odpoutat se. Bezstarostně. Bez omezení. Jen být čímkoli a kýmkoli si zamaneme.


***

A teď jedna z rána: Maminko, upeč perníčky! Upečeme perníčky a já ti je přitluču na střechu a budeš mít perníkovou chaloupku!


Tohle je tak krásný a vtipný a vlastně to doplňuje ta slova předtím...


Klidné dny s láskou přeje

Nelča