• Nelča

Jak může voda plynout, když my neplyneme..

Jak si tak chodím světem, hlavně přírodou a nasávám... Už delší dobu ke mě "chodí" tahle informace... Jakmile jsem ji zachytila a plně uvědomila, najednou na mě koukne z knihy, kterou "náhodně" otevřu na dané stránce. Najednou ji slyším z něčích úst... A dnes to završil Honzíček, když jsem večer měla pocit, že na něj vyjedu... "Maminko, když budeš takhle pouštět ven zlo, tak ti mýtiči budou dál mýtit stromy. Když budeš posílat lásku, tak přeci stromy nebudou ani moct kácet." - takhle se často bavíme... pochopil, že když bude oplácet zlo zlem, tak jsme na spirále směrem dolů...


Jsme často pod velkým tlakem. Planeta je plná plastů, snažíme se být zero waste, eko friendly, sázíme stromy, keře... Trápíme se nedostatkem vody nebo povodněmi, požáry... mnohdy je to velký tlak a stres při vědomí, jak to všechno je.



Jenže všechno se vším souvisí. Vše je provázané a vše je vlastně jedno. Neumím to už cítit jinak. A v tu chvíli...

Jak může voda plynout, když my neplyneme. Jsme strnulí. Všechno řešíme, tlačíme, hroutíme se... Buď něco dlouho zadržujeme a zůstáváme tam, kde nám to nevyhovuje a nebo pak vše hrneme a šílíme jak... povodeň... Ne vždy. Ne všichni. Ale víme...


Jak může planeta dýchat zhluboka, fungovat přirozeně, když i my se chvíli nezastavíme, abychom dýchali správně. V klidu. Vědomě. Z hluboka. V dechu je ohromná síla. A podle jistého učení máme každý určitý počet nádechů a výdechů na celý život. Jak často se zastavíme, abychom zklidnili a prohloubili dech a byli jen sami se sebou. Oddali se a nechali se vést svým pocitem, nikoliv tlaky z okolí?


Kolik z nás je spokojených tam, kde jsme? Skutečně. Pokud nejsme spokojení, asi neděláme to, co bychom chtěli. Proč marníme čas něčím jiným? Vážně nevím, jestli tady budu takhle sedět i zítra večer. A potřebuju vědět, že jdu v souladu se sebou. Neumím si představit, že by to pro mě nebyla priorita. I když někdy nevím kam a jak, ztrácím se, tak ale vím, že čím víc nevím, tím víc je potřeba se ztišit a zklidnit. Abych to poznala. Odpovědi chodí zevnitř. Ne zvenku. Mám pocit, že stále pouštím věci, které už nemusím dělat. Už to není potřeba. Dřív jsem to dělala na základě nějakého rozhodnutí, ale je potřeba lpět na všem z minulosti? Co cítím, že mě naplňuje teď?

Máme se skutečně rádi? A když ne, jak se nám tu žije? Jaká je to energie?


Tedy, co chci říct. Je krásné myslet na planetu a dělat všechno, co pro ni děláme. Ale začínám mít pocit, že díky provázanosti, je zkrátka potřeba, abychom hlavně mysleli zase na sebe.

Pracovali sami na sobě. Plnili svá srdce. Mám pocit, že se tomu nevyhneme. Nejde se donekonečna chlácholit, že se to změní-samo.

Je to nádherná záležitost, ten život. Je to tvořivost. Je to hra. A je potřeba pracovat každý na svém vnitřním světě, aby i ten vnější nás mohl napodobit. Je nás tady mnoho... na planetě. Jaká by tu byla atmosféra, kdybychom všichni šli za svým srdcem, měli se rádi a byli se sebou v souladu.. Utopie? Nevím... můžeme tam TEĎ začít směřovat.


Krásné dny a hodně lásky přeje

Nelča


PS: tohle ze mě vyjelo rychle a bylo těžké neztratit nit.. snad ani vy jste ji neztratili





243 zobrazení