Jak mluvit se svými dětmi

Dostala jsem párkrát už stejný dotaz. A sice, jak mluvit se svými dětmi. Občas sdílím rozhovory s Honzíkem a mají velký ohlas, byla jsem i požádána, abych to, pokud možno, sdílela víc...


Neexistuje asi univerzální návod na to, jak mluvit se svými dětmi a jak z nich dostat víc než ano/ne. Asi jako u všeho, to není překvapující. Ale můžu sdílet, jak to máme my už od jeho malička a možná od mého malička... rozepíšu se a uvidíme, co ze mě vypadne...


Jestli je mi něco přirozené už od dětství, tak je to upřímnost. I když se mi dřív těžko vyjadřovala, neboť jsem mívala pocity se zavděčit (jsou naštěstí fuč). Přesto jsem nikdy neuměla lhát a nikdy to nedělala. Jakože fakt nikdy. Dodnes. Raději přiznám, že mám celé balení hroznového cukru v kapse, ale že mu ho celé nechci dá sníst protože..., než abych mu tvrdila, že ho rozhodně nemám - třeba.


Od jeho malinka na něj mluvím jako na "normálního hotového" člověka. Už od začátku jsem mu říkala při přebalování/koupání..., co dělám, možná i proč to dělám. Měla jsem pocit, že by to ten malý člověk měl vědět, co se s ním děje. Říkala jsem mu někdy, jak se cítím, protože jsem cítila, že jak jsme propojení, máme to stejné.


Když jsem měla ubrečený den po Honzově smrti, viděla jsem okamžitě, že i on je plačtivější. To byla pro mě velká motivace udržet se v pohodě a nebo mu říkat, co se děje nebo proč se tak cítím.


A takhle rostl. Když mu byl rok, divila se kamarádka, proč mu říkám, aby si obul boty, když mi určitě nerozumí. Jenže jsem jí řekla, že rozumí, že to vidím. Když jsem potřebovala udělat něco, co mu nebylo příjemné, vysvětlovala jsem mu, proč to považuju za důležité. Prostě jsme od vždycky komunikovali. Ještě než se narodil. A teď si vzpomínám (vím, skáču sem a tam), že když Honza zemřel a než se Honzík narodil, hodně jsem se snažila se s malým spojit a vnímat, co mi "říká". Bylo to kouzelný a uklidňující, i když jsem někdy měla pochybnost, že si to vymýšlím (klasika - ale věřme si!). Takhle jsem s ním někdy komunikovala, i když už byl na světě, třeba při kojení nebo při spaní - prostě jsem se na něj "naladila", když jsem potřebovala něco mezi námi vyřešit, co mi normálně nešlo.


Když mu byly dva roky, už jel holé věty, za další půl rok už jel v souvětích a pak už to jelo. Od začátku mluvil velmi otevřeně. A hodně. Nejel v citoslovcích, ale rovnou ve slovech a někdy pronesl něco o tatínkovi, že třeba s námi jede na houby a pod. Časem se hovory prohlubovaly.


Třeba dnes před spaním chtěl slyšet, jak to přesně bylo s tatínkem. Proč byl nemocný, jak to bylo, kolik měl jakých operací, jestli ho něco bolelo a jak se mu povedlo hezky zemřít. A tak jsem mu povídala o buňkách, jak se jich pár rozhodlo nespolupracovat a postupně mu vyprávěla. S citem, ale pravdivě a v lásce, jak to vnímám a jak to z mého pohledu bylo. Zakončil to slovy, že by ho moc chtěl pomazlit. Ale že to nejde a nechce na to myslet, abysme nebrečeli. Ještě nikdy kvůli němu nebrečel, takže mě to překvapilo. Ale já ano...


Smrt, život, láska, srdce, naše tělo a jeho funkce, pocity, emoce ... všechno spolu probíráme a mám pocit, že se v těch chvílích vůbec nebavím s nějakým "menším" člověkem. Naopak mě velmi zajímají a inspirují jeho názory a pohledy na věc. Někdy jsou pro mě překvapivé a dojemné. Dokáže jednoduše říct hlubokou myšlenku.


Takže... jak se "naučit mluvit se svým dítětem", abych odpověděla nejednomu dotazu... Prostě být opravdoví, autentičtí, upřímní. Být otevření, ale zároveň lidé a nohama na zemi.


Nicméně.. nemám víc dětí a neumím říct tedy, jak na moje chování reagují další děti a jak kluci a jak holky a tak. Tohle je moje (zatím?) jediná zkušenost a jsem vděčná za to, jak to spolu máme.


Přeji všem krásné upovídané dny

Nelča


Vzpomínka na léto.. fotil Petr Kotrlik Photography


190 zobrazení