Já přeci nejsem kuřátko, mami

- Maminko, já nemůžu spát, já jsem naštvanej!

-- A co se děje?

- Jak mi říkaj lidi že jsem krásnej chlapeček a nebo že jsem kuřátko! Já přeci nejsem kuřátko. Jsem z toho uplně zklamanej. Nejradši bych tu pani hodil do koše popelářům.

...


Zlobí ho to. Je okatej, vlasatej, chytrej, hezky mluví... a tak. A lidi mají tendence ho nějak "chválit" nebo okomentovat.

A chápu ho. Zažila jsem to... "Ona je tak skromná. Hodná. ..." slyšela jsem v dětství tolikrát, že jsem měla už někdy chuť lidem ucpat pusu roubíkem. I když jsem byla malá a koukala na svojí babičku Boženku, kterou jsem pak s věkem přerostla víc než o hlavu, hodně zespoda, už jsem si připadala úplně blbě a bylo mi za ty pani trapně.

Dodnes si ten pocit pamatuju.

A vzala jsem si z toho ponaučení.. nedělám to.


Jako, je možný, že některé děti jsou rády chváleny a středem pozornosti. Ale já v tom cítim něco jinýho. Když teď vidím z pozice dospělýho, jak na Honzíka některé, většinou ženy a často v obchodech, mluví, tak se nemůžu zbavit pocitu, jako by ho tím zároveň shazovali. Není to určitě záměr. Ale on přijde do obchodu jako normální kluk. Sotva udělá dva kroky, za dveřmi slyší, rozměkčelým dojatým hlasem "Ty jsi ale krásný kuřátko!" ... třeba. Podle mě... tím, že jsou děti menší, nejsou méně hodnotné. Naopak. Tak jen.. tyjo... pojďme se k nim chovat jako k normálním lidem. Měla jsem to na jazyku, ale taky jsem paní neodpověděla, že je "... ale pěkná slepice!"


"Honzí, já vím, rozumím Ti, oni to asi nechápou. Umíš jim to odpustit?"

"Ne."

"Můžeš jim příště říct, že se Ti to nelíbí."

"Ne, já nechci.Hodím je do koše!"


Jsem zvědavá, jak tohle postupně zpracuje. Kluk jeden.


A prosím.. nepletu si to s tím, když vidím, že se na sebe dívá do zrcadla, prohlásí, že se mu líbí, jak vypadá, klidně řekne o sobě, že je pěknej a já mu odpovím.. "To teda jo,taky se mi líbíš!" A on s úsměvem vykročí ze dveří.


Krásné dny všem přeje

Nelča



94 zobrazení