Honem pryč od reality

Rozptylovače jsou na každém kroku. A někdy i v meziskoku, abychom se náhodou nenudili. Facebookem kolují výzvy všeho druhu, zábavy, kvízy typu kým jsi byl v minulém životě nebo komu z celebrit jsi nejvíce podobný... Já fakt nemám nic proti zábavě.


Ale tak jako na to koukám i trochu jinak. Budu se maličko opakovat a pak už ne. Stále nám něco nebo někdo krade pozornost od nás samých. Od našeho života. Našich zájmů. Našeho volání. Šup, odpočiňte si od reality, od sebe, hlavně nezačněte žít svůj život.


Je tu velmi tenká hranice, která se velmi těžko rozpoznává, a nebo možná ne. Kdy je to naprosto žádoucí, vyjít si ven, vyjet na výlet, cestovat kolem světa nebo dobře, v mobilu si pohrát s nějakou tou výzvou, zalovit v paměti a nahrát na profil fotku z dětství. Ale i sednout si a meditovat... Nebo si něco pěkného koupit. Přeci si to zasloužíme udělat si radost...


Všechno je to fajn! Jsem sama velkým fandou mnoha z těch věcí (snad krom výzev). Ale stalo se mi...


Byla jedna věc, kterou jsem už dlouho potřebovala udělat. Byl přesně ten den, kdy na to byl čas, prostor, podmínky a nic jiného nedávalo smysl. Takový ten pocit, že jestli to dnes neudělám, tak mi to bude večer fakt už dost líto, protože jsem věděla, že když ZAČNU, tak mě to

- bude bavit

- půjde mi to

- a budu mít z toho radost, protože je to velmi užitečné v mnoha směrech

- a rozhoupu tím celý větší proces.


Jakýsi "odpor" (nazvěme to třeba tak) mě ale k tomu nechtěl pustit a já byla jak na trní. "Jakto, že mě dostal?!"


"Honzí, co kdybychom šli na výlet? A nechceš na hory? A nebo tam a tam?..."


Samotné se mi nikam z těch míst nechtělo, ale když by on řekl že jo, byla by záminka to dnes neudělat.


"Ne, dneska chci být na zahrádce u domečku," zaznělo prostě a jasně.



Dlouhé čtení, já vím, ale už tam snad budem... fakt.


A jak jsem tam tak seděla, tak mi došlo, jak tenká hranice tu je.


- Je super cestovat/výletit, pokud je to se mnou v souladu, je to součást mojí cesty. Nikoliv únik od reality.

- Je super si něco koupit, pokud to nedělám denně a nevynahrazuji si tím v životě něco úplně jiného, co mi chybí a zaplácávám prázdné místo jen tak "něčím", co chvíli potěší.

Pravděpodobně (sebe)lásku.

- Je super sednout si, zavřít oči a meditovat. Pokud ale zároveň nejsem ve spojení se sebou, tak i potom tam cítím, že může vznikat únik od reality. Chtít uletět někam výš, když tady dole to nemám vyřešené. Rovnováha chybí...

- A tak dále.


V těch únicích beztak nikdy štěstí a naplnění nenajdeme. Je to spíš spirála dolů.


Nevím, jak moc je to spásná myšlenka a jak moc se mi podařilo ji předat. Jak moc je to uchopitelné a použitelné pro někoho dalšího... Jen mi přišlo, že mnohdy nevíme, co se sebou, co se životem a utíkáme od něj. V hloubi duše možná dokonce tušíme, co se sebou, ale nejsme schopni začít.


A tak se ptám... co můžu udělat teď, ještě dnes, abych už začala. Protože jak chytneme slinu. Jak začneme dělat, co je naše volání... pak se může stát, že budeme k nezastavení a šťastní. A konečně na své cestě.


Jooo, a ta moje věc... už je to hotovo a navazují na to další věci a je to obří radost. Díky Honzíčkovi, který mi prostě, jako by to věděl, nedovolil vzdálit se z domova a od mého "úkolu".


Krásné dny přeji a také si přeji opět vytrvalý déšť...

Nelča


PS: článek lehce zvolna navazuje na tento článek z dřívějška


Hurá, už jezdíme spolu na kole - jako každý zvlášť a dost nás to baví :)