Dobrou chuť, ham!

Před pár týdny jsme jeli na návštěvě ke kamarádce. Je skvělá, má krásné tři děti a před jídlem jsme se vždy všichni společně chytili za ruce a poděkovali za jídlo. Můj Honzík se tomu bránil, nechtěl se přidat. Přitom to bylo tak krásný, úplně mě to dojalo a přišlo mi to vlastně tak přirozený.


A tak plynul čas. Doma jsem si přála to zavést... že se chytneme a také poděkujeme... svým způsobem. Nechtěl vůbec. Tak jsem netlačila, jen občas navrhla. Postupem času začal říkat "Děkujeme za dobroty!" a pak jednoho dne seděl už u talíře, čekal na mě a povídá... "Maminko, pojď, poděkujeme spolu!"


Posadila jsem se k němu, že budeme jíst, vzal mě za ruku a povídá jemným hláskem: "Děkujeme Matce Zemi za ty krásné chutné dary. Dobrou chuť. HAM!" a pusa.


A bylo. A je. Od té doby, když jsme tedy u stolu sami, to tak máme. A tak si říkám, třeba časem odhodí stydění a my si za ruce a s láskou poděkujeme i s přáteli a rodinou.


Tímto děkuji Mice a jejím dětem....


Krásné dny přeje Nelča