• Nelča

Dělej jak nejlíp umíš

Od doby, kdy velký Honzík zemřel, se na mě začaly lepit informace o tom, jak léčit tělo, jak se zbavit nádoru, jak...


Zpočátku jsem to odmítala. Nechtěla jsem to vidět ani za nic. A.. je to zajímavý, ale ty informace chodily čím dál častěji. A tak přišla doba, kdy jsem se musela postavit svému strachu. Postavit se svému strachu z toho, že jsme udělali někde chybu.

Že jsme něco podcenili.

Že jsem něco nedocenili.

Že jsem já zklamala, protože...


Od té doby jsem četla mnoho knih, článků, rozhovorů.. Opravdu moc. Někdy stále cítím lítost, protože si přesně pamatuji dva momenty, kdy jsme mohli udělat něco zásadně jinak. Kdy jsem cítila něco (a Honzík taky) a volili jsme jinak.

Takže přišla další fáze učení, a to nepodléhat strachům. To je další kapitola a mám v plánu ji sepsat. Celé mě to ale vede k přijetí života jako celku.


Protože v danou chvíli jsme udělali jak jsme nejlépe uměli. Možná bychom dnes o 4 roky později něco volili jinak. Jenže... my to žili tenkrát. A tu lekci jsme si prošli. Zkušenost oba máme.


Noo, když to vezmu tak, že skutečně věřím, že naše duše je tu stále, jen opouští tělo, tak je všechno v pořádku. Protože chtěnou zkušenost a všechno, co nám dala, to si poneseme s sebou dál, ať jsme kde jsme. Už nám to nikdo nevezme a v mnoha ohledech už nemůžeme zpět.


Z pohledu člověka v těle s pěti (šesti) smysly je to náročnější, protože jsem si zkrátka přála mít ho tady teď. A pěkně mě to štve, když nechám promluvit svoje ego. A klidně bych to celé vyměnila za to, aby tu byl.


O těch zlomových bodech, variantách, pocitech, radostech i totálním zoufalství. O té nekonečné lásce, která nám zůstává. O tom, jak to vnímám s odstupem času já.. o tom všem bude knížka, kterou věřím že brzy dokončím - fanděte mi, prosím, jestli Vás zajímá. Bude mít dva autory. Honzu a mě. A fakt se na ní těším.



Tuhle jsem měla šicí večer (střídám různě šicí a psací večery) a u stříhání jsem si pouštěla besedu Jardy Duška - tuhle


Je o muži, který se vyléčil ze své nemoci a celou dobu vedle sebe měl svou milující ženu. Mě velmi zasáhla. Jakože... fakt moc. Protože jsem si přála a často představovala, že takhle budeme jednou my s Honzíkem. Že jeho tělo nakonec přijme naší hru na život a on tu bude dál v plné síle. Se vší tou zkušeností, radostí a moudrostí, kterou díky nemoci získal. Knížku, o které je v besedě řeč, už mám na seznamu.


Ani nevím, jestli k tomu něco ještě říct. Snad jen to, že jsem v životě byla mnohokrát v těžké nebo pocitově náročné situaci (jako my všichni) a vždy dělala, jak uměla. A víte co? Vždycky to dobře dopadlo. Já už totiž nevěřím, že něco může dopadnout špatně. Vždycky tam je ještě něco. Možná naděje. Nakonec, je to taková hezká hra se stále otevřeným koncem :)


Krásné dny přeje Nelča



Šité čepičky z mojí dílny, případně pište, kdyby zaujaly :)


0 zobrazení