Mám z věcí radost... a jsem normální

Aktualizace: kvě 18

Dobrý den, jmenuji se Nela Bicková a jsem úplně normální.

...

Heh... Odjakživa si dělám, co chci. Vždycky jsem byla třeba tak trošku do extrémna, ale jen zlehka. Tak hezky.


Vstávala jsem brzy ráno, abych oběhla nebo objela na kole kus cesty, než se rodina probudí. Podnikala jsem různé výpravy, proháněla se na koni, na kole, lezla po skalách, topila s kajakem pod jezem (ne, netopila, ale připadala jsem si tam několikrát jak v pračce), skočila dvakrát sama z letadla. Jezdila závody ve dne i v noci. Do Prahy do školy jsem si to z Kadaně občas střihla na kole. Kolo jsem si pro jistotu táhla i do Kanady, kam jsem se vydala dělat aupair a později pracovat na sadě.


Když jsem třeba uvažovala o seskoku padákem, přišlo mi to fakt dobrý a neskutečný zároveň. Řeklo by se husťárna. Někdo by řekl magořina. Jakmile jsem to udělala, tak jsem zjistila, že to vlastně jde a je to normální.


Přála jsem si umět jezdit na koni, a když jsem se pak jednou při západu slunce hnala tryskem po poli tak rychle, až mi tekly slzy vodorovně, říkala jsem si, že to je prostě nádherný a takový normální. Když to zvládnu i já.


A tak jsem se naučila hrát na piano, které jsem dřív obdivovala, dnes si u něj pohodlně sama zazpívám a najednou mi to přijde normální.


Celou zimu zvládnu chodit "plavat" ven... dřív neuvěřitelné, dnes normální.


Chtěla jsem umět šít oblečení... dnes normální.


Přišlo mi těžký a hustý vymyslet a postavit pergolu u domečku.. nakonec jsem ji vymyslela, objednala dřevo a se stavbou (díky díky) pomohl soused, to už bylo nad mé sily! Ale jako zase je to celkem normální si tak jako sednout k internetu, přečíst si to a vymyslet si to. Dát si na to ten čas, v klidu si vše projít a promyslet. Ponořit se do toho.

Takhle jede spousta věcí... stále se něco učím..


Než jsem v minulosti někde pracovala, tak jsem si to nejdřív přála,...Napsala jsem tam s tím, že sice nikoho nehledají, ale mně by se tam líbilo, dostala se tam a bylo to skvělý a v tu chvíli takový normální. Zvládl by to každý.


A za poslední dobu... přišlo mi dřív hrozně fakt dobrý a bylo to moje velký přání .. napsat knížku. Zítra si pro ní jedu do tiskárny. A je to takový normální.



Nemyslím tím, že bych z toho všeho, co v životě dělám, neměla radost. Jsem z toho fakt na větvi! Všechno, co dělám, tak mě velmi těší a naplňuje. Z té knížky teď třeba jako fakt moc velká radost! Slovem "normální" mám na mysli to, že vlastně tím, že jsem to zvládla já, tak to přeci zvládne každý. Je to takový normální dělat si, co chci. Není třeba k někomu vzhlížet a myslet si, že v mém světě to možné není.


Když se nad tím tak zamyslím, nenašla jsem zatím nic, do čeho bych se chtěla pustit a co bych nezvládla. I s Honzíkem. Zjistila jsem, že když mě něco napadne, že je to dobrý, tak jdu a prostě to udělám, naučím se. A vlastně o sobě nepochybuju. Což je pro mě zajímavý a hezký zjištění. A zároveň uvažuju nad tím, že jak se mi čím dál víc věcí zdá být normálních (prosím, nepočítejte, kolikrát tady to slovo padlo), tak se zpětně za svou práci nebo za to, co umím, neumím jakoby ohodnotit. Nedělám to, protože očekávám pochvalu, dělám radost sobě. Mám pocit, že jsem taková normální. Umím toho hodně a ničím výrazně nevynikám. Jen tím, že se umím učit a neznám v tom hranic. Ale i to mi přijde normální a přirozený.


Kanada - Pemberton... po tandemu na paraglidu...

A co z tohohle mišmaše, který ze mě teď vyjel a asi ho ani nebudu učesávat, vyvodím za závěr? No, asi už jste si ho vyvodili sami. V mém světě zkrátka, jde všechno. Vůbec si neumím představit, že by něco nešlo nebo nemělo řešení. Mám pocit, že jakmile se pro věci nadchnu, tak jsou z půli hotovy.


Tak se pojďme radovat ze všeho, co je pro nás normální, protože všechny ty normální věci jsou naprosto jedinečný a skvělý... Jsou to jen slova. Jeden tomu řekne tak, druhý tak. Důležitá je radost z toho, co dělám. Uvědomme si to, co všechno dokážeme, v čem jsme dobří, co jsme dokázali. I v tomhle spatřuji hojnost tohohle světa. V té radosti z toho, že můžeme cokoliv si ze srdce přejeme. Je v tom veliká síla.


A je to normální, být se sebou spokojený.


Krásné dny přeje Nelča


PS: dvacet osm zlatých bludišťáků tomu, kdo tohle dočte... pište si o ně! :D


Moje nohy nad Kanadou..