Děkuji, že jsi...

Byl ještě uplně malinkej, pár týdnů, když jsem s ním seděla v obýváku, zarudlé oči po pláči, který byl zřejmě jednou z více vln smutku po Honzovi, který zemřel tři týdny před jeho narozením...


Měla jsem ho v klubíčku na klíně, zádíčky se o mě opíral a jeho nožičky jsem držela v dlaních a dívala se na ně upřeně. A v tu chvíli mi cvaklo, jak obrovský dar... jakého požehnání se mi dostalo, že se Honzíček narodil.


V tom sledu událostí jsem se v tuhle chvíli možná i poprvé podívala na všechno víc z výšky a zároveň z hloubky. A projela mnou taková vlna lásky a klidu a vděčnosti. Jen za to, že JE. Do paměti se mi vtisknul pohled na ty malé nožičky v dlaních, nikdy se už nevymaže. Byla jsem nesmírně vděčná za to, jaký mám život. I když to bylo zároveň tehdy tak těžké... čerstvé a plné slz...


Rozhodla jsem se při pohledu na ty nožičky, že mu budu každý den děkovat za to, že je. Nikdy jsem nevynechala. Ani bych nemohla. Protože mi každý den připomíná všechny dary, které svým narozením přinesl.


Každý den slyším klidně dvacetkrát (nepřeháním), že mě má moc rád a že mě moc miluje. Že mě tak moc miluje na celý svět. Že jsem krásná. Že jsem tak krásná, že mě musí obejmout.


Nevím víc, co psát... Jen bych všem přála hodně lásky, klidu a vděčnosti za každý moment a dostatek síly žít svůj vlastní život podle sebe...


Nelča




262 zobrazení