Co když nechci vědět, kde jsem



Já jako vím, že bych mohla mít stále přehled o tom, kde jsem a že by to bylo snazší.


Stále ještě občas čelím dotazům a připomínkám (ale už fakt málo), proč nemám chytřejší telefon a nebo navigaci v autě. Vlastně dnes už asi stačí jen ten super chytrý telefon.


"Podívej, takhle si to tady dáš.. no, a už víš přesně kde jsi, když máš tu GPSku..!"


Já to chápu. Ale já vlastně asi nechci přesně vědět, kde jsem. Bavím mě občas tušit. Zkoušet. Hrát si. Přemýšlet, zda tahle cesta na mapě je a nebo není nakreslená. Odhadovat. Jít někam a pak se vracet. Nebo jít někam a najít něco novýho. Nebo jít někam a někoho potkat a zeptat se ho. Objevovat. Prozkoumávat. Občas něco nenajít. A tím najít ještě víc, než jsem si myslela. Zkrátka žít.



Mě fakt baví jet třeba na hory s papírovou mapou. Nebo s mapičkou vyfocenou ve foťáku. Nebo mapu zapomenout. A pak ještě hledat zkratky. I když vyjdete za jasného slunce, v průběhu výletu se přižene mlha, mrak, voda.. A vy dorazíte uplně jinou novou cestou, která cestou zmizela, plní zážitků a dobrodružství na kopec, ze kterého je výhled tak leda na špičku vlastních bot, protože už není jasno. Ale radost se dá krájet.



V takovou chvíli by to jedna GPSka mohla uplně zhatit. Takhle jsme třeba šli teď s Honzíkem před pár dny. Bylo mi uplně jedno, zda najdem, co jsme najít chtěli. Už to hledání bylo super. Byly tam bolavý nožičky, hlad, svačina na zasněženym pařezu, liščí, srnčí, jelení a další stopy a tápání, kterým směrem se vydat. A my. Jak jsme tak šli, přesně jsem věděla, že není nic víc, co můžu najít. Tohle už je ten život.



Krásné dny přeje

Nelča