Chlad jako nový smysl

Je to třetí rok, co se chodím koupat ven celoročně. Ale až letos mám pocit, že začínám teprve chápat, o co jde. Moment.. to je blbost.


No… vlastně, ten podobný pocit jsem měla první rok, když jsem pochopila, jakou euforii mi chlad způsobuje. Druhý rok jsem měla pocit, že jsem to už pochopila, protože jsem přestala sledovat a měřit, jak dlouho ve vodě jsem, kolik má stupňů a začala si užívat čistě to splynutí s vodou, chladem.

Kouzlo Krušných hor

Takže nebudu říkat, že mám pocit, že jsem začala chápat, ale spíše říkám.. došla jsem dalšího poznání a uvědomění, že vůbec nic nevím. Jen tuším potenciál hlubokého poznání…

Je to pátý den za sebou, kdy si dopřávám studenou koupel v přírodě. Předtím jsem nechodila tak často.

Přicházím k vodě a už to cítím, zase přijde ta chvilka nepohodlí, sundat ze sebe oblečení a první kontakt s chladným vzduchem. Když prší, je to o to intenzivnější. Dýchám víc zhluboka a posílám do éteru díky za to, že tohle můžu dělat. Smáčím první prst a hlavou mi běží – „to bude úžasné“ a „uf, dýchej“ zároveň.


Tělo už ví, co ho čeká, mysl se těší na opojné pocity euforie a duše se těší na splynutí…

Miluju ten klid celého vesmíru, který se ve mně rozprostře, když vlezu do ledové vody. A tu eforii, když jdu ven. Je to tak návykový. Vlastně, když si zimu navodíme uměle, vede k euforii. Když přijde sama, může nám být nepříjemná, nechceme ji. Proto si asi většinou lidi neumí představit, že by do toho šli dobrovolně. Nemají chlad rádi, proč by ještě lezli do studené vody nebo chodili v zimě bez bundy. Jenže v tom je ten vtip, že v tu chvíli je to prostě boží - když to chci..


Když je mi během pobytu venku v chladném počasí zima, pomáhá mi to otočit. Vyzvat ten chlad.. "Tak jo, tak pojď, ještě víc". No..., ne vždy to jde, jsou vážně momenty, kdy je lepší zalézt do tepla co nejrychleji, ale přesto cítím, že tudy je cesta...

Je to jak další smysl. Díky chladu vnímám realitu zcela jinak. Pohltí mě. Cítím v sobě klid celého vesmíru, jako by mé tělo byl dalším vesmírem. Zdrojem/bohem mého těla je pak mé srdce. A moje buňky jsou další a další vesmíry. Je to jako fraktál, který je nekonečný jak do menších menších částí nás samých, tak i obráceně…

Fotil Honzík

Jako malá jsem si představovala, že vesmír je louže. A naše Země je jednou kapkou. A říkala si, co ten vesmír kolem nás.. čeho většího je on součástí. Třeba je jen jednou buňkou něčeho mnohem většího a přitom nám připadá tak obrovský, nekonečný a neuchopitelný. Možná že náš svět je jen jednou buňkou ohromného lásky plného a zářícího boha/zdroje. Možná můžeme lehce nacítit jednotu...

Když roztříštím svůj pocit, že vím vše a zjistím, že nevím nic, teprve se otevírám novému vědění. A k tomu mi stačí udělat si každý den kousek času na vnímání novým smyslem… a tím je chlad. A říkám si.. co všechno díky němu dokážu objevit. Zatím jsem totiž jen objevila, že existuje a že mi otevírá nové možnosti vnímání.

Nádhera, tyhle naše mikro a makro světy. Čím vlastně jsme?


Krásné dny a období chladu přeji

Nelča

109 zobrazení