• Nelča

Chceš-li být silný, žij láskou

„Láska je silou nejmocnější. Chceš-li být silný, žij láskou.“

To je úryvek z knihy od Margot Ruis – Bytosti přírody. Knížky, která mě inspirovala k napsání dětské knížky, o které jsem psala (nejen) v minulém příspěvku. Když jsem si tahle slova poprvé přečetla, cítila jsem, jak hluboká pravda v nich je ukrytá.

Jestli je něco, co mi v životě dodává chuť a sílu jít dál, je to láska. Láska a otevřené srdce. A víte, jaká především?


Láska k sobě samé.


Když jsem kdysi žila v Praze a cítila, že to není můj styl a odvážila se to změnit. Odjela jsem raději někam, kde to neznám, abych přišla na to, co mi bude chybět. Jen tenhle samotný akt tu sebelásku posílil tak moc. Byla jsem vděčná sobě, že jsem to udělala, i když jsem měla skvělou práci a v Praze našlápnuto. Byla jsem vděčná sobě, že jsem se „hodila“ do situace, která byla nová, ale přesně podle MÝCH potřeb a představ. Šla jsem za svým pocitem a cítila, že je to ono. A čím víc jsem cítila, že je to pro mě to správné, tím víc jsem si sebe vážila za to, že jsem to pro sebe udělala. Cestou jsem poztrácela několik přátel. Nebylo to celé růžové. Tou dobou se totiž můj život začínal překotně měnit. Poprvé jsem vyprovázela na druhý břeh milovanou bytost, moji babičku. To byl veliký zlom. A pak jsem stále šla za svým a myslela na sebe. Aniž bych to tehdy dělala vědomě, po každém rozhození jsem se vracela k sobě, do svého středu, abych byla spokojená, napojená a věděla, co dál. Někdy se cesta odkrývala jen velmi pomalu. Ale uvnitř jsem cítila, že se chystá něco velkého.


A pak jsem potkala Honzu, mého manžela. Další vlna lásky, protože ten mě prokoukl jako nikdo předtím. Viděl mi až do duše. A jakkoliv nebyl náš začátek jednoduchý, intuitivně mě to k němu tak moc táhlo. Tolik jsme si dali. Dávali jsme oba plné náruče a nebáli se, že by jeden dal víc, než ten druhý. Oba jsme byli tak otevření a nebáli se zranění. Takovou lásku bych přála zažít každému.


Pak přišla další láska v podobě malého syna Honzíka. A když Honza zemřel, tak mě celá ta láska, která už nešla oddělovat jedna od druhé, vedla dál a dál. Začala jsem od lidí slyšet, že jsem silná a jak to zvládám. Krom toho, že jsem zkrátka neměla na výběr, resp. měla, ale já to chtěla zvládnout, cítila jsem, že jsem své srdce nikdy nezavřela. Ani po jeho smrti. Tehdy se na mě s malým upřela pozornost a láska a podpora tolika lidí a já ji zase měla o tolik víc. Tolik mi všichni svými myšlenkami pomáhali.


A tak jdu světem a ta láska stále roste. Někdy mám pocit, že musím už prasknout. Že bych potřebovala obejmout celý svět a stejně bych ten blažený pocit neutišila. Dokážu jít po ulici. Dívat se na lidi a milovat je. Všechny. Vnímat, jak každý máme ten svůj příběh a mnoho překážek a lekcí. A já bych jim tak moc chtěla otevřít srdce. Protože potom máme sílu.

I když někdy tuhle nit ztratím, vlastně ji neztratím, jen ji chvíli nevnímám. Stále jsem člověk a stále mám spoustu emocí, které se mnou houpají nahoru a dolů. A to mě baví. Baví mě, jak ten život plyne. Je to jako knížka, která se zrovna píše. Každý píšeme svojí knihu života. A když ji budeme psát s láskou, pomůžeme tím sobě. A pomůžeme tím i ostatním.

Každý, kdo září, může rozsvěcet srdce ostatních. Každý jeden z nás má v lásce velkou sílu.


Tak. A tohle teď ze mě vyjelo a já to ještě nechávám mezi řádky doznít…

Nelča


Foto @petrkotrlikphotography, Doupovské hory


155 zobrazení