• Nelča

Nečekám na doprovod

Aktualizace: 11. kvě 2019



Když něco chci, nečekám, až bude někdo chtít nebo moct jít se mnou.

Někdy slyšíme od ostatních, že nechtějí být někde sami. Jet někam sami. Chodit někam pravidelně. Sami. Potřebují k tomu někoho, kdo je bude držet, fandit, motivovat, podporovat. Důvody mohou být různé.

A nebo – co kdyby totiž chvíli byli sami se sebou. Se svými myšlenkami. Chybami. Dokonalostmi. Se vším, co k sobě samým patří.

Tohle je přesně to, co často vyhledávám. Potřebuji samotu. Nevadí mi začít chodit někam sama. Vydat se do neznáma na vlastní triko. No, dobře, teď to bude na delší dobu vždycky ve dvou s Honzíkem. Což je super. On mi totiž umožňuje ještě zřetelněji zřít samu sebe. Děti jsou dokonalým online zrcadlem.


Foto: Petr Kotrlík

Před lety jsem chtěla jet do Kanady. Jednodušeji, než jsem si myslela, jsem našla úžasnou rodinu, kde jsem hlídala dvě holčičky. Vzala jsem si s sebou svoje kolo a ve volném čase se proháněla mezi medvědy po tamních kopcích.

Když jsem jela prvně do Kaunertalu – pracovat, chtěla jsem jet sama. Abych si mohla rozmyslet, co vlastně chci. Vlastně ne – rozmyslet. Vůbec jsem nemyslela. Abych to mohla spatřit. Pochopit. Pochopit sebe. Slyšela své srdce.. To je lépe slyšet přeci v tichosti.

Chtěla jsem-li jet na běžky a nikdo nemohl kvůli jiným povinnostem? Sbalila jsem si je a jela sama autobusem na hory. A fakt si to užila.

Častokrát jsem slyšela a viděla udivené výrazy. Lidé se na mě dívali skrz jejich filtry zkušeností a nepocítili nikdy touhu vzít si raneček a jít do světa. Nebo jen tak na výlet. A čekat na to, co se nachomýtne cestou.

Teď je to ještě extrémnější - jezdím "sama" s dítětem. (Což je samo o sobě zajímavý lingvistický oříšek mimochodem :))

Každé moje rozhodnutí bylo vědomě nebo spíš nevědomě vedeno touhou poznat samu sebe.

Možná i díky tomu se cítím být sama sebou. Ne vždycky je to růžové. Ne vždycky se sebou můžu vydržet. Ale čím líp se znám, tím lépe chápu ostatní.

Že každý máme svoje chyby. Je dobré je přijmout a rozhodnout se, co dál.

Že každý prožíváme různé emoce, které přijdou a odejdou. A není třeba se jich bát. Spíš se je snažit pochopit. Tohle mě baví poslední dobou nejvíc.

Nikam se před nimi neschováme. Nikdo nám je neodčaruje, neuřízne ani nevymaže z paměti.

Když něco chci, tak nečekám na doprovod. A víte co je na tom to nejzajímavější? Vždycky u toho potkám skvělé a zajímavé lidi. A čím bláznivější rozhodnutí, tím zajímavější poutníci na mé cestě.

Krásné dny přeje Nelča

PS: tohle všechno neznamená, že nejdu ráda štěbetat s kamarádkou.:)

PSS: ještě aby bylo jasné... celé to ježdění "s dítětem sama" bych vyměnila za aspoň jeden den, kdy bychom zase byli tři - i s Honzou.

A třeba zrovna na nějaké takové cestě potkáme někoho, kdo by s námi šel cestou dál...



337 zobrazení