• Nelča

Splnila jsem si sen, vrchol Aifner Spitze dobyt...

Aktualizace: 11. kvě 2019



Dneska jsem si splnila sen. Na tenhle kopec jsem si přála dojít s malým Honzíkem. Je to moje srdcovka, ačkoliv jsem tam byla jen jednou. Před čtyřmi lety v den, kdy to bylo půl roku, co zemřela moje babička. Chtěla jsem jít za ní co nejblíž. O svém výletu jsem si tehdy psala i s Honzíkem (když jsme se znali jen docela chvíli) a moc se mu líbily fotky.

(Více povídání nebo fotek z tehdejšího výletu tady).

Tak jsem si přála tam jít i s malým nejen za babičkou, ale i za ním. Ráno jsem byla trošku nesvá, zda to není už trochu riskantní terén s dítětem na zádech. Bylo mi jasné, že nějaký kus pod vrcholem ho nebudu moct vyndat z nosítka. Je to samý šutr.

Počasí bylo tak krásné, že nešlo nevyrazit. Oproti prvnímu výstupu na Hohe Aifner Spitze (2 786 m.n.m.) před lety jsme jeli k salaši Aifner Alm (1980 m) pod kopcem autem (tenkrát na kole), což bylo skvělé a pohodlné. Dojezd po kamínkové lesní cestě byl sice trošku moc i na můj vkus, ale náš bělouš to zmáknul.


Spící Honzík, pohoda, ne?

U salaše jsme se nemohli odtrhnout od čuníků, kteří byli roztomilí a milí zároveň. Šlo se nám skvěle. Sluníčko se činilo, jen pofukoval ledový vítr. Honzík zpočátku sice lamentoval, proč pořád makám do kopce a proč se nevrátíme na salaš, ale nakonec se ukázalo, že už byl totiž dost unavený. Ještě zkonstatoval, že je to těžší výstup než na sopku a u nižšího z vrcholů (Kleine Aifner - 2 558 m) usnul a probudil se těsně pod vrcholem velkého Aifneru. To už jsme byly s Vandou (mojí šikovnou sestrou) na vrcholu blaha a nadšení. Já dojatá. Ukápla mi cestou nejedna slza. Cestou nás povzbuzoval jeden německy mluvící mladý muž. Prý je to „perfect with the baby on the back“, ale máme si dávat pozor, že jsou tam i pohyblivé kameny a že máme prý sledovat značky (jeho slovy „red and white design) – čímž nás vlastně trošku pobavil. Asi jsme vypadali, že jsme tam zabloudili pod vrchol nějak omylem :-)


Hohe Aifner Spitze (2 786 m.n.m.)

Zapsali jsme se do vrcholové knížky a byli dojatí. Velmi. Já prožívala zároveň trochu nervozity, protože za zády sráz jako hrom a Honzík se chtěl pohybovat sám. Načež mi řekl jasně: „Maminko, já Ti neuteču ze skály.“ A tak jsme si domluvili, kam může sám a vše se uklidnilo. Taky jsem ho přemluvila, že pěšky půjde sám až níž. Cestu dolů jsem vybrala jinou, než nahoru – byla v mapě. Značku jsme tam nenašli ani jednu.

Šli jsme na hulváta poměrně dlouhý kus. Nebylo to uplně snadný, ale bylo to skvělý. Kameny byly dost v pohybu, byly obrovský a byly všude. Opatrně jsme slézali dolů. Velký respekt k hoře. V duchu jsem ji prosila, ať se nesesouvá a pustí nás bezpečně dolů, že ji jen trošku pošimráme a poděkujeme a půjdem si po svých. Vyslyšela mě.


Vanda byla z téhle pasáže trošku nesvá. Jenže se postavila svému strachu. Prodýchávala. Nespěchala. A metr po metru ukrajovala a zvládla to sejít. Měli jsme všichni velkou radost.


Tuhle fotku vyfotila se slovy, že chce zdokumentovat, že má šílenou sestru. Ale ona to tak jistě nemyslela :)


Níž už to bylo lepší, vlastně skvělé. I Honzík se dočkal chození pěšky a ještě níž jsme si už vykračovali všichni vesele bez bot. Sbírali borůvky a váleli se na sluníčku.




Byl to krásný den. Únava by se dala krájet. Ale spokojenost sekat mačetou.

Krásné dny všem přeje Nelča


244 zobrazení