• Nelča

Tři roky poté



Tři roky. Nevím, zda je to hodně nebo málo. Jako by to bylo včera, protože si pamatuju celý rok a čtvrt s Honzíkem stále detailně. Ale je to tak dávno, protože jsme toho s malým už tolik zažili a zvládli. Asi je to dlouho, protože si přesně pamatuju, že když Honzík zemřel, často jsem si vedle sebe v posteli „jezdila“ ve vzduchu rukou a přesně znala každý záhyb jeho těla. Dokázala bych ho vymodelovat tehdy… I dokonale jeho obličej. Jenže teď už ne. Nepamatuji si přesně rysy.

Trochu překvapivě mě to ale nedrtí. Protože jeho láska se rozplynula do celého našeho bytí. Já vím, že se to tak říká nebo píše... Asi jsem to dřív nechápala. Nepíšu plky, skutečně to tak cítím. Chodím si světem a cítím se zamilovaně. Cítím vděčnost za každý nádech. Za všechno, čím je náš život.

Za tu dobu jsem si nesčetně krát kladla otázku „proč?“. Hledala odpovědi v knížkách, mezi řádky knih i rozhovorů s jinými lidmi. V přírodě, v tichu i v pláči. Teď se snažím najít odpověď v sobě. A možná, že odpověď nenajdu. Možná časem dojdu k tomu, že odpověď není důležitá. Věřím, že vše je v pořádku.

Dnes se mi o něm zdálo. Když se mi o něm zdá, je to vždy tak živý sen, že mám pocit, že se vrátil. Nebo že ve skutečnosti nikdy neodešel.

Kéž nás stále Honzíkova láska provází.

Kéž nás stále inspiruje.

Kéž se každý díváme na svět s úsměvem a pokorou.

A netrápíme se pro to, co nemáme. A jsme vděčni za to, co všechno máme. Jako to dělal on.

Co mě nenaučil Honzík, naučil a učí mě náš chlapeček.


Kamínek "jmenovka" z naší svatební hostiny...

Vzniká knížka. Bude naše společná. A jsem dost natěšená a zvědavá. Hlavně na to, zda to vlastně knížka vůbec bude, ale zatím to tak říkám.

Zrovna jsme v Kaunertalu, zažili jsme krásný den. Jsem unavená, spokojená a s myšlenkami u něj… Sedím na místě, kde jsme si dali první pusu a trošku nevím, zda brečet nebo se smát. Jsem vděčná, že mi tohle všechno přišlo do života. Je to velká velká lekce.

DĚKUJU, HONZÍKU, A PŘEJI TI KRÁSNÉ TŘETÍ NAROZENINY TAM NA DRUHÉM BŘEHU...


0 zobrazení